VII. kapitola (1.část)

8. března 2009 v 19:23 | Aileen |  Voie dans passé
VII. kapitola

Voie dans passé
Cesta do minulosti

VII. kapitola

Harry seděl ve Velké síni, kde spolu s Lily jedli nedělní pečené kuře s brambory. Kdyby řekl, že si dopoledne s Lily a později i s Marionet neužil, tak by lhal. Jeho matka byla okouzlující společnice a její přítelkyně Marionet také. Jestli se někdy divil, jak se mohl jeho otec zamilovat do Lily, tak veškeré nesrovnalosti zmizely spolu s jejím vřelým úsměvem, který tak ráda rozdávala. Marionet nebyla oproti Lily tak veselá, ale o to více využívala svého charisma a znalostí. Pokud si Harry do dnešního dne myslel, že o Bradavicích ví za těch šest let opravdu hodně, tak se šeredně zmýlil. Marionet nejenom jakoby znala celou Pobertovskou mapu nazpaměť, nýbrž přidala ke každému místu komentář se znalostmi, které snad převyšovaly ty Hermioniny. Celé dopoledne strávila jejich trojice potulováním po Bradavicích, kde mu dívky ukazovali každý kout spletitých chodeb a místností…
"Ahoj, Harry, Lily," pozdravil ho hlas za jeho zády a tím přerušil tok jeho myšlenek.
"Ahoj, Remusi," opětoval pozdrav. "Jak ses vyspal?"
Remus si přisedl a začal obědvat. "Ještě bych spal… Kdy jsi vstával?"
"Nevím," pokrčil rameny.
"V sedm ráno," poznamenala s úsměvem Lily. "Mimochodem, dobré ráno, Remusi… Vážně nechápu, jak můžete o víkendu takhle pospávat. Prospíte mnohdy celou sobotu a vůbec vám to nevadí."
"My?" podivil se hnědovlasý mladík.
"Jo. Ty, Sirius, James a Petr," přidala se do rozhovoru Marionet. "Co, pro Merlina, celé noci děláte?"
Harry si všiml Remusova vyděšeného pohledu. Zřejmě nevěděl, co na to má odpovědět. "Co bys chtěla? Jsou to Poberti… Spím s nimi v ložnici a kdykoliv se v noci probudím, tak buď chrápou jako zabití nebo, co je častější, jsou postele prázdné… Ale pssst, Remus o tom nechce mluvit, McGonagallová by totiž nebyla moc spokojená."
Lupin se vděčně usmál, zatímco pokračoval v jídle.
"Taková nezodpovědnost od Jamese! JE primus a NEDOKÁŽE se chovat jako sedmnáctiletý. Budu si s ním muset promluvit. Jako primuska za něj mám zodpovědnost, i když ji on sám nechápe!" zuřila Lily.
"Kdy se vůbec chystají vstávat?" optal se jen tak mimochodem Harry. Tahle otázka ho na jazyku pálila už od rána. Kdy Poberti vstanou? Bylo nad slunce jasné, že budou chtít znát odpovědi. Odpovědi, které jim nemůže dát. Ne, že by nechtěl. Ale už tak udělal chybu, když všechno řekl profesorce Stonkové… Amandě, připomněl si. Na druhou stranu, sama říkala, že by mu mohla pomoci s jeho cestovatelským problémem. Chtěl se jí na to zeptat už předevčírem, jenomže v tu chvíli měl opravdu na mysli jiné starosti. Ty se sice nyní vyřešily, alespoň z části, zato nastoupily nové. V mnohem rozsáhlejším podání…
"Většinou chodí tak na večeři," pronesl zamyšleně Lupin, čímž přerušil tok jeho myšlenek.
"Dík," zamumlal Harry a zvedl se od stolu. "Když mě na moment omluvíte, musím si něco zařídit."
***
"Citrónové dropsy… čokoládové žabky?" Harry seděl opřený o stěnu chrliče a pokoušel se přijít na heslo do Brumbálovi pracovny už víc jak půl hodiny. Chladné stěny ho začínaly studit, až mu byla zima po celém těle, studená podlaha s průvanem na tom byla, co se příjemnosti týče, podobně. Taková smůla… Nechápal, proč ho chrlič nechce pustit. Když kdykoliv předtím do ředitelny potřeboval, tak ho bez problémů pustil. 'Třeba tohle nepovažuje za natolik závažné, aby se vůbec obtěžoval tě bez hesla pustit,' ozval se dotěrný hlas v jeho mysli. "Hlavně že otevírat bránu hradu nevadí," zamumlal si pro sebe.
"Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak?" zkusil znovu. Nic, chrlič se odmítal otevřít. 'Taky mi ředitel mohl dát heslo.'
"Já už žádné další sladkosti neznám!" zavrčel podrážděně k chrliči a postavil se na nohy. "Okamžitě se otevři nebo na tebe sešlu dehydratující kouzlo a rozpadneš se na prach!" vyhrožoval, zatímco sahal po hůlce.
Chrlič stále nic. Stále jenom hleděl svým neutrálním výrazem a cenil zuby.
"Já to myslím vážně, bude mi jedno, že mi profesor vynadá. Já totiž chci a potřebuju dovnitř za ředitelem!"
Stále nic.
"Dobře… Tak není heslo šumivé bzučivky?" zeptal se s nadějí v hlase, když si náhle vzpomněl na další sladkost.
Nic. Harrymu dokonce připadalo, že se mu ta socha i pokouší vysmát, jak se stále šklebí.
"Tak a teď vážně použiju to kouzlo. Vyjmenoval jsem tu alespoň stovku sladkostí. Od lízátka s jahodovou příchutí až po likérové kotlíky," prohlásil pevným hlasem a namířil hůlku na chrlič. "Non aqua-"
"Pane White, co to tu provádíte?" Skočil mu do řeči hlas profesorky McGonagallové , která mu vzápětí vytrhla hůlku z ruky.
Harry se urychleně otočil k profesorce. "Já… jdu za ředitelem."
"A proto sesíláte na chrlič kouzla, že ano? Proč neznáte heslo, když pro vás ředitel poslal?"
"On o mě neví," přiznal.
"Ach tak, tak pojďte se mnou. Já vás k němu zavedu. Zmínil se mi, že když něco budete potřebovat, tak vám mám být nápomocna," poznamenala profesorka McGonagalová a vrátila mu hůlku. "Citrónová zmrzlina."
"To snad ne!" zaúpěl Harry. 'Citrónová zmrzlina! Proč jen ho to nenapadlo? Jindy zkouší tohle heslo jako první a dnes… To bude ono, jindy ho zkouší jako první a nikdy nefunguje!'
"Stalo se něco?" podivila se ředitelka nebelvírské koleje.
"Ne, nic."
McGonagallová zaťukala na dveře pracovny. "Dále," ozval se zvnitra hlas ředitele.
"Promiň, že ruším, Albusi, ale pan White s tebou chtěl hovořit a neznal heslo." Přistrčila mladíka před sebe. "Já už musím jít, pan Filch se někam zatoulal a nikdo ho nemůže najít."
Dveře se za profesorkou McGonagallovou zavřely a dvojice osaměla. Harry si nebyl s to vzpomenout, kdy naposledy se chovala jeho profesorka tak energicky jako dnes. No uznejte… kdo kdy viděl, aby se McGonagallová honila za Filchem? I když paní Norrisová je taky kočka. A když se McGonagallová promění…
Zvědavě se rozhlédl po ředitelně. Fawkes vesele seděl na bidýlku a korálkovýma očima si zvědavě prohlížel nově příchozí. Ostatní vybavení pracovny se nezměnilo ani o dvacet let později, takže nebyl překvapený, když zlatý přístroj na jedné z poliček začal vydávat kuňkavé zvuky a jeho nožičky ve tvaru listu se pohybovaly, jakoby stepovaly. Nepatrně se pousmál. Brumbál se nezměnil. Alespoň v tomhle ne.
"Posaď se, Harry," vybídl ho ředitelův uklidňující hlas.
"Děkuju," přijal mladík a usedl do křesla naproti Brumbálovi.
"Dáš si zmrzlinu?" nabídl ho.
"Ne, děkuju, přišel jsem kvůli něčemu úplně jinému."
Brumbál se ve svém křesle pohodlně usadil a mávnutím hůlky si přivolal pohár citrónové zmrzliny. "Pravděpodobně se mnou chceš hovořit o Remusově chorobě," pronesl po chvíli zamyšleně Brumbál.
"Chorobě?" podivil se a pak mu to došlo. "Já vím, že je vlkodlak už kolik let. Kvůli tomu jsem nepřišel, vůbec mi to nepřekáží… Včera jsem s ním dokonce byl na procházce. Musím přiznat, že jsem si to užil."
Brumbálovi v očích vzplály plamínky nezbednosti. "Tím se tedy všechno mění. Bál jsem se, jak to poneseš, až to zjistíš… Proč jsi tedy přišel?"
Potter si nervózně promnul prsty. "Chtěl jsem s vámi mluvit ohledně mého… příchodu. Nepamatuju si, kde jsem se objevil, ani jak jsem mohl najednou ležet na ošetřovně. Stále mi to vrtá hlavou…"
"Zaměstnanci ministerstva tě našli ležet v bezvědomí před obloukem na odboru záhad. Nikdo nevěděl, kdo jsi a tak mě Brousek poprosil, jestli bych nezjistil tvoji totožnost. Jelikož jsi na sobě měl plášť s erbem Bradavic, bylo jasné, že jsi studentem školy." Muž odložil misku se zmrzlinou a přešel k jedné z dubových skříní. "Našli u tebe obraceč času a několik lektvarů… Obraceč byl zabaven, ale lektvary, které jsi měl u sebe, tu ještě mám." Ředitel ze skříně vytáhl papírovou krabičku o rozměrech myslánky a podal ji Harrymu.
"Děkuju," zamumlal mladík a otevřel krabičku. Byla tam zhruba desítka lektvarů všech barev duhy, lahvičky nebyly označeny štítky, aby nežádoucí osoba neměla možnost zjistit, co je uvnitř za lektvary. Naopak majitel si byl vlastnostmi lektvaru vědom, protože každý lektvar, až na dvě výjimky, měl jinou barvu. Ony dvě výjimky naproti tomu byly označeny barevnými tečkami na vršku víčka. "Myslel jsem, že jsem je někde ztratil," poznamenal. "Ale stejně jeden lektvar chybí."
"Chybí?" podivil se Brumbál a posadil se znovu ke zmrzlině. "Jaký to byl?"
"Nevím." Povzdechl si. "Měl jsem dvanáct lektvarů, když jsem šel… na ministerstvo. Jeden jsem použil na otevření jedněch dveří, ale jedenáct mi jich zůstalo." Harry zamračeně vyrovnal všechny lahvičky na psacím stole. "Je tu doušek živé smrti, kostirost, lektvar nepoužitelnosti, mnoholičný lektvar, prověřovací lektvar, rujovníkový lektvar, felix felicis, hvězdicovitý travní balzám, povzbuzující elixír, lektvar proti bolesti… a v neposlední řadě vlkodlačí lektvar." Předříkal. "Už vím, co chybí, mohlo mi to dojít… Těžko nechají Veritasérum obyčejnému studentovi."
"Říkal jsi vlkodlačí lektvar?" ujistil se muž se zmrzlinou.
"Ano."
"K čemu slouží?"
Harry se zastavil v půlce pohybu. Chtěl zkontrolovat lektvary, jestli je náhodou někdo neoznačil. "Vy nevíte k čemu je vlkodlačí lektvar? Já myslel, že už je vynalezený!"
"Není, chlapče, o tom tě mohu ujistit. O žádném vlkodlačím lektvaru jsem neslyšel."
"Vlkodlačí lektvar potlačuje destruktivní chování vlkodlaka, který se po požití chová jako klidný pes. Takže není nebezpečný svému prostředí."
Brumbál se v křesle napřímil a odložil prázdnou misku od zmrzliny, která se mu hned naplnila. "To je zajímavé. Znáš přípravu lektvaru?"
Mladík si povzdechl a zakroutil hlavou. "Přísady bych dohromady dal, ale postupem si nejsem jistý. Dělal jsem ho všeho všudy dvakrát a pokaždé s návodem… a dozorem."
Ředitel se zdál tímto tématem víc než zaujatý. "Ale teoreticky by se dal postup odhadnout, ne?"
"Já to sám nezvládnu a nikdo jiný nemá tušení, jak by postup mohl být… Chtěl bych Remusovi pomoct, netušil jsem, že ten elixír není vynalezený," zamručel Potter.
"Slyšel jsem o tobě samou chválu od profesora Křiklana," podotkl nazpět Brumbál.
"To ano, ale tam se jednalo o lektvary, které mě nutil Snape dělat stále dokola, než se mi pove…," zastavil se v půlce slova. "Snape! Pane profesore, Snape bude vědět, jak vytvořit postup!"
"Severus? Jsi si jistý, Harry? Vím, že je nadaný na lektvary, ale nikdy jsem nepředpokládal, že by v sedmém ročníku…"
"Snape je v budoucnosti mistr lektvarů!" vykřikl, až sebou několik ředitelů v obrazech cuklo.
Brumbál pokýval hlavou. "Dobrá, mohl bych tě poprosit, jestli by ses s ním nepokusil o vytvoření postupu?"
"Samozřejmě," souhlasil s úsměvem Harry.
Místností se náhle rozlehlo tíživé ticho.
"Přijde mi to neskutečné," prolomil ticho mladík v křesle. Na Brumbálův zvědaví pohled pokračoval. "Proč by mě ministerstvo vydalo do Bradavic, když jsem se neznámo jak objevil na odboru záhad s lahvičkou veritaséra v kapse a obracečem času na krku. Ke všemu mě nikdo neznal… Jak je to možné? Nechci být podezíravý nebo troufalý, ovšem v mé době je ministerstvo neschopné, jenomže se nestalo, že by jen tak propustili narušitele bezpečnosti na svobodu bez jakéhokoliv protestu. To vše pouze podloženo cestovním pláštěm s Bradavickým erbem, který si může koupit kdekdo. Takhle blbý zaměstnanci ministerstva snad ani nemůžou být… Uznejte, profesore, že tohle je i tomu nejpitomějšímu člověku divné."
Ředitel se v křesle zasmál, zatímco jedl další misku zmrzliny. "Minerva tomu uvěřila," prohodil. Pak o něco vážněji pohlédl na chlapce, mladíka před ním. "Myslel jsem si, že tomu neuvěříš… Na to sis toho prožil moc. Asi bych se ti za to měl omluvit…"
"Jak to tedy bylo? A teď prosím pravdivě, profesore," poprosil tiše Harry. Nemá cenu Brumbála obviňovat ze lži nebo utajování. Ředitel to dělal od nepaměti a je to součástí jeho osobnosti, kterou mu nikdo neodpáře. To Harry věděl moc dobře, několikrát poznal na vlastní kůži, jak rád ředitel zatajuje, ať už to byla věštba, útoky smrtijedů nebo prosté smrti blízkých. 'Budiž mu odpuštěno, Brumbál je manipulátor a těžko s tím něco udělám.'
Brumbál přikývl. "Vše, co jsem řekl, byla z větší části pravda, jen chyběly některé detaily… Na ministerstvu ses opravdu objevil na odboru záhad, ale nenašli tě zaměstnanci ministerstva. Já jsem tě našel." Pohlédl upřeně chlapci do očí, aby potvrdil svá slova. "Zavolal jsem vedoucího bystrozorů, Rufuse Brouska. Je to můj dlouholetý přítel, takže byl ochotný přijít. Pokusili jsme se tě probudit, ale měl jsi otřes mozku a na to ani Enervate nefunguje. Rufus tě prohledal a našel u tebe zmiňované veritasérum a obraceč času. Nedovolil mi je ponechat, ale přemluvil jsem ho, že když máš na sobě plášť Bradavic, tak budeš zdejší student. Dohodli jsme se, že ani jeden z nás nechce mít problémy s ministerstvem. Upřímně řečeno, ani já ani Rufus jsme na odboru záhad neměli v tu chvíli co dělat. Ministerstvo je v těchto dnech poměrně napjaté, co se týče překračování pravidel a byly by z toho akorát nepříjemné patálie. Tak ses stal chlapcem, který nikdy nebyl na ministerstvu…"
"Co jste na odboru záhad dělal?" zeptal se Harry. Ne že by mu tato verze přišla o něco pravděpodobnější, ovšem pokud chce mít ředitel tajnosti, prosím. Na téhle pravdě mu tolik nezáleželo.
"To ti nemůžu říct, Harry."
Potter se vzpřímeně posadil na židli a pohlédl soustředěně do Brumbálovy tváře. "Proč mi vždy lžete, pane profesore? Od prvního ročníku jste mi lhal o skutečné rodině, netvrďte mi, že nevíte o příbuzenském vztahu Severuse Snapea a Jamese Pottera. Víte to… vím, že to víte… Je mi jasné, že za chyby svého budoucího já nemůžete, ale alespoň nyní, když jsem splnil své poslání, se mi pokuste nelhat a nezatajovat informace, které budu jednou potřebovat. Naposledy, když jste to udělal a já se dozvěděl pravdu, zemřel člověk. Musel jsem vám zničit pracovnu, abyste si uvědomil, jak jsou pro mě informace důležité. Teprve tehdy jste mi přestal lhát… Nebojte, nehodlám nic ničit ve vaší pracovně, ale ocenil bych, kdybyste mi nelhal a nezatajoval důležité věci. Alespoň dnes ne…"
Brumbál ve svém křesle odložil misku se zmrzlinou. Mávnutím hůlky přivolal dva hrnky mátového čaje se sušenkami. Jeden okamžitě přistál před Harrym. "Je mi líto, že jsem ti v budoucnosti tak ublížil, Harry. Ale všechno, co dělám, má svůj důvod a jestliže jsem ti něco neřekl, tak jsem k tomu měl jistě dobrý důvod," pronesl na svou obranu.
"Ano. Vaše věta… Chtěl jsem, abys měl normální dětství." Odfrkl si. "A to je právě to, profesore. Měl jsem vše, jen ne normální dětství!"
"Nemůžu obhajovat činy, které jsem zatím nespáchal, Harry. Co ode mě tedy chceš?!" zeptal se s povzdechem starý muž a rázem vypadal o několik let starší.
"Jen pravdu," řekl Harry a pozvedl bradu.
Ředitel zakroutil hlavou. "To jediné ti nemůžu dát," zašeptal tiše a chlapec sedící naproti němu jen nezúčastněně hleděl před sebe. "Neznám tě, Harry. Jak můžu věřit někomu, kdo se tu zčista jasna objeví a tvrdí, že je z budoucnosti. Uznávám, že tvůj příběh je zajímavý a zřejmě i pravdivý, ale jaký mám důkaz. Tvoje obrana mysli je stále vztyčená, a kdybych se jen pokusil o vniknutí, tak jsem si víc než jistý, že bys mě dokázal odrazit. Co když jsi Voldemortův špeh? Co když jsi nějaká osoba zahalená v objetí mocného kouzla, které nedokážu přes tvou auru vystopovat? Co když vůbec nejsi ten, kdo říkáš? Jak mám teď věřit Danielu Peavesovi?" Brumbál se na chvíli odmlčel a napil se čaje, avšak pohled měl stále upřený na mladíka. "Máš jistě na své straně některé argumenty: nesporná podoba s Lily a Jamesem; události, které se stanou, a ty o nich víš - i když většina z nich je ovlivněna Voldemortem a kdybys byl na jeho straně byl by pro tebe problém zařídit, aby se opravdu staly; dále jsou tu vědomosti, které bys nemohl získat, příkladem je například vlkodlačí lektvar… Ale stále je tu víc proti nežli pro. Kdybych měl jistotu, že nelžeš a jsi opravdu z budoucnosti. Jenomže neznám způsob jak získat pravdu…"
Ředitelnou se neslo tíživé ticho. Obrazy na stěnách, jež doposud upíraly zrak na dvojici, nervózně bloudily pohledy po stěnách a vyhýbaly se původnímu směru jejich zájmu.
"S tímto vám nepomůžu, profesore," pronesl o několik minut později Harry a odložil prázdný šálek. "Nemohu vám dovolit pohlédnout do mých vzpomínek. Jsou tam věci, které je lepší, když nikdo neví… A i kdyby… mysl mi mohl kdokoliv upravit a vy byste to nikdy nezjistil."
Albus jen přikývl. "Jsi opravdu sympatický chlapec a já bych ti rád řekl víc, ale nemohu si to dovolit." Pak náhle pokračoval. "Ale ty ses nepřišel zeptat na otázku důvěry, ani jak to doopravdy bylo s tvým příchodem, nemýlím se?"
"Vlastně ani ne… Chtěl jsem vědět něco víc o oblouku. Našel jsem jednu knihu v… knihovně a ta se zmiňovala o muži, který se vrátil obloukem zpět."
"Ty se chceš vrátit zpět, Harry?" zeptal se ředitel už o něco veseleji.
"Er… Já vlastně nevím. Kdybych věděl na sto procent, že to nejde, tak bych spal klidněji. Takhle musím stále přemýšlet nad tím, co když se můžu vrátit. Co mě tam za obloukem čeká? Jestli bude všechno jinak… Kolik věcí zůstane nezměněných… Musím vědět, jestli se lze vrátit, abych se mohl rozhodnout, zdali mám zůstat a žít s tím, že jsem se svobodně rozhodl setrvat v minulosti, nebo proto, že nebylo nazbyt. Chápejte, nedokážu usínat s čistým svědomím, když vím, že mě tam za obloukem možná čekají přátelé. Na druhou stranu, kdybych zde chtěl zůstat, tak jedině z vlastní vůle nebo v případě, že jinak to nejde. Nechci dál žít s pocitem strachu z příštích dní." Povzdechl si. "Špatně se to vysvětluje… Ale celý život jsem žil ve strachu z toho, co přijde zítra. Nikdo mi nedal na výběr, rozhodovali za mě ostatní, a já si chci konečně vybrat svobodně. Podle sebe."
"Chápu," vyslovil pomalu Brumbál a zároveň nechal hrnky od čaje znovu naplnit. Tentokrát však místo mátového čaje přišel citrónový. "Obávám se však, že v tomto oboru nejsem moc zběhlý. Možná profesorka Stonková by ti řekla víc. Zabývá se artefakty magii podobnými. Pokud bys chtěl, mohl bych ji poprosit…"
"Ne, ne… To je v pořádku, já se u profesorky stejně plánoval stavit." přerušil ho energicky Harry a omylem bouchl loktem do svého šálku čaje, jenž se mu vylil
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 10. března 2009 v 9:18 | Reagovat

Tohle je dost dobrý. Nejspíš bych měla dočíst předchozí kapitoly. Anebo... ne, kašlu na to.

Možná později.

K povídce, kapitole. Líbí se mi a přečtu si další díl. POkud to zase nebude trvat rok. )

2 Lisa Lisa | 10. března 2009 v 15:58 | Reagovat

Pěkná kapitola, jsem ráda, že zase něco nového přibylo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama