VI. kapitola (2. část)

4. ledna 2008 v 19:48 | Aileen |  Voie dans passé
VI. kapitola

VI. kapitola

U břehu jezera se rozlehlo poklidné a příjemné ticho. Za obzorem uhasly poslední paprsky načervenalého světla, které byla nahrazena svitem zářivě zeleného kotouče v době úplňku, který byl ještě z části schován světlem slunce. Na nebi se začali objevovat první hvězdy noční oblohy v podobě nepatrných světlejších odstínů teček.
"Zítra bude hezky." Poznamenal do ticha Harry a podíval se na nebe. "Jsou vidět hvězdy."
"A je dnes večer úplněk." Doplnil ho Sirius s nepatrným úsměvem.
"Úplněk?!" Vyjekl mladík s očima barvy zeleného smaragdu. Vyskočil na nohy následován svým kmotrem.
"Remus!" Řekli sborově a nervózně se po sobě podívali.
"Myslíš, že nás tu spolu mohli vidět?" Zeptal se zamyšleně Vyvolený.
Black pokrčil rameny. "S největší pravděpodobností viděli někoho stát u jezera, ale nemyslím si, že by v nás poznali tebe a mě."
Chlapec, který zůstal naživu se na něj skepticky zadíval. "Myslíš, že si nevšimli dvou postav sedících u jezera v době úplňku, když šli za Remusem a s jejich zvědavostí se sem nepřišli podívat, co to tu sedí za homosexuály při západu sluníčka, přičemž jeden vypadá jako ten kluk, co je jako vždy něčím zvláštní a druhý jako profesor, co je protivný, jako tříska v místě kam světlo nesvítí?" Prskal ironicky.
Profesor péče o kouzelné tvory pokrčil ledabyle rameny. "Hm… To asi ne, ovšem mohli pospíchat, aby je nikdo neviděl jít do Chroptící chýše přes vrbu Mlátičku nebo mohli použít Jednookou čarodejnici."
"Jak víte o těch tajných vchodech?" ozval se až moc dobře známí hlas patřící Jamesovi Potterovi.
"A jak víte o Remusovi?" ozval se protentokrát mladší Siriusův hlas.
"A proč jste se bavili o Snapeovi?" ozval se hlas Petra Petigrowa.
"A proč se chováte k sobě najednou tak přátelsky?" ozval se hlas Remuse.
Dvojice se během sekundy otočila k místu, odkud vycházely hlasy. Nikde nikdo nebyl vidět a ty hlasy zajisté přicházely sotva dva metry od nich. Mladík s uhlově černými vlasy lehce přivřel oči a soustředil se. Zhluboka se nadechl. "Sundejte ten neviditelný plášť, prosím." Poprosil s úšklebkem. Plně otevřel oči a sledoval, jak si ze sebe čtveřice ostýchavě shazuje plášť.
"Jak jsi to poznal?" ptal se dál chlapcův otec se zmateným výrazem a rovnal neviditelný plášť.
"Magie mi to řekla." Zasmál se v odpovědi.
"Magie?" Nechápal Petr.
"To by věděl i ten největší antitalent na kouzelné formule. Co se to tu učí. Někdy vám to musím vysvětlit nebo lít. Založit BA, myslím, že bude potřeba," zamumlal si pod nosem White. "Necháme to napotom. Mě by spíše zajímalo, proč tu není madam Pomfreyová, aby doprovodila Remuse," řekl s významným pohledem na vlkodlakovi.
"Musela nutně odjet a my se nabídli, že ho tam doprovodíme a hned zmizíme." Vyhrkl až moc rychlou odpověď James.
Profesor péče o kouzelné tvory si posměšně odfrkl. "A rovnou tam zůstat a hrát si na hrdiny v podobě zvířat," ironizoval.
"To říkám. Příjemný, jak tříska tam kde světlo nesvítí." Vysmál se mu kmotřenec a naklonil se k němu. "Pokud se nemýlím, nejsi to ty, kdo se mění ve psa a pomáhá Remusovi se společností o úplňku," zašeptal mu do ucha, aby ho ostatní nezaslechli.
Poberti je nervózně pozorovali a neodvažovali se cokoliv říct.
"Jsi pěkně drzý." Zasyčel Black starší a vyzývavě se podíval na čtveřici studentů před nimi. "Neměli byste jít do Chroptící chýše?"
"Um… Ano." Bleptl Lupin a podíval se na oblohu, kde měl každou chvíli vyjít měsíc.
"Tak mi raději půjdeme. Že jo, kluci?" Pobídl zbytek přátel Tichošlápek.
"Jasně. Tak nashledanou, pane profesore. Ahoj, Harry." Rozloučil se Dvanácterák a otočili se k odchodu.
"Počkejte. Půjdeme s vámi." Navrhl Harry a podíval se prosebně po kmotrovi.
Ten se zatvářil nerudně, přeci nakonec přikývl. "Tak dobrá, alespoň dohlídneme na to, aby se vám nic nestalo."
"Ale to není potřeba, pane profesore…" Vypískl Červíček se strachem v hlase. "My to zvládneme."
"Ale kdepak." Usmál se mile Siriuse starší verze, kterému se tato hra zjevně zalíbila. "Nás neubude. Navíc jsem stejně chtěl s vámi mluvit o vašem včerejším výletu po hradě." Pobertům se na tváři objevil vyděšený výraz. "Neměli byste se potulovat, tak pozdě a tvořit pastičky na paní Norrisovou, které jsem po vás byl nucen uklidit."
"To jsme nebyli my!" Popíral Lupin. Najednou jeho tvář dostala nachově bílý odstín a obličej skroutil do bolestného grimasu.
Chlapci, který zůstal naživu se rozšířily zorničky překvapením. Pohled upřel k nebi. Měsíc právě vyšel zpoza stínu Bradavického hradu a osvětlil celé jeho pozemky lehkým oparem stříbrného světla. "Vyšel měsíc!" Vykřikl varovně a rukou ukázal k zářící obloze.
Všichni přítomní pohledy směrem kam ukazoval, načež na Remuse, který byl v půlce na pohled bolestivé přeměny.
'Ó ne. Teď ne. Proč se musí přeměnit nyní, když je ještě na pozemcích a mohl by ho někdo vidět nebo by mohl někomu ublížit. Ke všemu za to může jeho zvědavost. Proč jen musel být za každou cenu s Remusem u úplňku. Snape má v tomto ohledu pravdu, je idiot!' Kouknul na Poberty, jenž se po jednom měnili do svých zvířecích podob. Uchváceně pozoroval Jamese dostávajícího tvar bílého jelena s parožím s dvanácti výsadami, mohutné nohy a svaly linoucími po celém těle a pod lesklou srstí byly jasně viditelné. Zalapal po dechu. Nikdy si nepředstavoval, že bude jeho otec tak úchvatný jelen. Koutkem oka přejel pohledem po medvědovitém psu podobnému smrtonoši, ke kryse s šedavou srstí a podivně nafouklým břichem. 'Červíček se musel přežrat.' Zasmál se v duchu a dál sledoval zvířata. Dokonce i jeho profesor se přeměnil do nápadně podobného psa s tím Tichošlápkovým. 'Nikdy jsem netušil, že to bude tak nádherný pohled vidět je všechny takhle pohromadě. Oproti jeho přeměně je tohle úchvatný pohled.' Nadšeně si pomyslel. I když se mu jeho zvíře taky líbilo. Ze začátku z toho byl zděšený, ale nyní…
Ze vzpomínání ho vytrhlo vlkodlačí zavytí. Zděšeně se podíval na Remuse s nepříčetným výrazem ve tvář. 'Brána! Otevřeno! Studenti!' Křikl v mysli. Bez zaváhání se rozeběhl k Bradavické bráně. Musí ji zavřít, jinak by mohl Remus někomu ublížit. Slyšel za sebou štěkot psa a dupot tlap několika zvířat snažících se zabránit vlkodlakově útoku. Harry se ohlídl a pocítil obrovský knedlík v krku. Vlkodlak byl od něj sotva deset metrů a k bráně to bylo ještě dobrých padesát. V pozadí vlkodlakova běhu utíkali čtyři zvířata, ovšem na vlkodlakův rychlý a vycvičený běh neměli.
Chybělo mu třicet metrů od brány a na zádech pocítil vlkodlakův dech…
Dvacet metrů a zvíře chystalo skočit, čímž skolí svou oběť…
Deset metrů a Harry se obával, že to nezvládne. Remus se odrážel a letěl na svou oběť…
Devět metrů a Vyvolený se zděšeně otočil, vytahujíc hůlku ze záhybu hábitu…
Osm metrů a vlkodlaka dělil od oběti pouhý metr letecké vzdálenosti. Pes třicet metrů pozadu výhružně zaštěkal…
Sedm metrů a chlapec mávl divoce hůlkou a s vydechnutím kouzla "Collorpus." Vystřelil paprsek světla k bráně, která se s bouchnutím zavřela a zamknula. Vlkodlak v tu samou chvíli dopadl na chlapce se smaragdovýma očima a zuřivě vrčel. Mladík překvapením vyjekl. Zvíře cenilo zuby a z pusy mu létaly sliny. Mladík s uhlově černými vlasy přivřel automaticky oči a pokoušel ho ze sebe sundat. Každý normální člověk by byl naprosto zoufalý a hystericky by křičel, jenomže Potter nebyl obyčejný kouzelník. Byl cvičený, aby v takových situacích zachoval chladnou hlavu. Severus ho běžně posílal na procházky do Zapovězeného lesa pro nějaké blbé bylinky a sebral mu hůlku. Jak jen ho nenáviděl. Poprvé se bál i přes Nebelvírskou povahu dojít sotva k prvnímu stromu. Kdo by se nebál bez hůlky? Poté si zvykl na vyhrocené situace, kdy utíkal běžně před tvory z lesa, ať vlkodlaky, jednorožci či karkulinkami. Dodnes nechápal důvod těch šílených výprav. Byl z nich vyčerpaný, vyděšený a s nervy na zhroucení. Ne, že by ho čas od času nebavilo takové dobrodružství. Oproti hodinám nad knihami to i občas uvítal, ale stejně. Bylo to děsivé…
Remus na jeho hrudi vycenil bílé tesáky, se zuřivostí se ohnal po Vyvoleném a vytvořil mu tím hluboký šrám na pravém rameni. Hoch si toho nevšímal. Pravou rukou se zachytil hnědé srsti, silou zatáhl, až zvíře bolestně zavylo, uvolnilo sevření a Harry se dostal zpod vlkodlakova těla. Přehoupl se přes něj a postavil se na nohy. Čtveřice zvířat se ohromeně svalila na hromadu poté, co dvanácterák zakopl o červíčka a o dvanácteráka zbytek. Sotva se stačili vzpamatovat ze šoku z pádu a následné srážky, čekalo je další překvapení. Chlapec s nachovou jizvou na čele svázal širokými provazy Remuse, zvedl ho do vzduchu a s nepatrným úsměvem ho levitoval před sebou. Jako by se zbytek přítomných zvěromágů domluvil, naráz se přeměnili do svých původních podob, za což je odměnil Remus ošklivým zavrčením.
"Jak jsi to udělal?!" zíral s otevřenou pusou Dvanácterák a šel stejně jako Petr a oba Siriusové po jeho boku.
"Kouzlem." Poznamenal s pohledem jasně říkajícím. Čím jiným bych to měl udělat?
"Ale já nemysle… Co?!" Zasekl se v půlce věty jeho otec. "Ty jsi použil kouzlo? Ale vždyť to bylo během chvíle a… Já to nechápu. Dostaneš se zpod vlkodlaka během několika sekund a pak ho svážeš, tak rychle, že to ani nepostřehneme." Zakroutil hlavou.
"Hm… Zrovna jste se váleli po zemi," odvětil nepřítomně White. "Odvedeme Remuse do Chroptící chýše a zůstaneme tam s ním."
Uprchlík z Azkabanu se zatvářil rozpačitě. "Remus tě sežere, Harry." Upozornil ho.
"Neboj. Copak si myslíš, že bych byl schopný nezkusit zvěromágství?" Pozvedl obočí jmenovaný.
"Ty jsi zvěromág? V co se měníš?" Ujal se slova Petr.
"Uvidíte." Oznámil tajemným hlasem Vyvolený. Stanuly před vrbou mlátičkou, kterou kouzlem zmrazili a vlezli beze slova dovnitř. Všichni zabraní do myšlenek a zastaveni od výslechu přítomností profesora. Chýše vypadala stejně jako v budoucnosti. Vrstva prachu všude kolem, harampádí naházené v rohu a vylámaná prkna. Harryho pobolívala ruka, nechtěl dát svou bolest najevo. Přestal myslet na bolest, nechtěl, aby si někdo všiml zranění. "Zůstaneme tu přes noc s Poberty a Remusem, Siri… pane profesore." Zastavil se včas s oslovením. "Jinak nemám důvod se přeměnit." Dodal ještě a byl si jistý, že kmotr přijme kvůli jeho neutuchající zvědavosti.
"Dobrá." Rezignovaně souhlasil Peaves k ohromení Pobertů a zavrčení vlkodlaka.
"Já nechápu, jak to, že všechno, co děláme, tak dobře znáte!" vyhrkl Tichošlápek a podíval se po svém starším vydání a Harrym.
"Nech to být." Zašeptal mladík s uhlově černými vlas. "Později vám to vysvětlím." Mávl hůlkou a položil vyjícího Lupina na podlahu. Nikdo další se neozval. Beze slova se postupně přeměnili na zvířata. White byl znovu uchvácen tím pohledem. Viděl všechny čtyři Poberty přeměněné!
Obrátil se k Náměsíčníkovi. "Finite incantate." Vyřkl kouzlo na zrušení provazů a i on se proměnil do zvířecí podoby, která se podobá jeho povaze nejvíce.
Před zraky pěti zvířat se změnil brýlatý chlapec s jizvou na čele, zelenýma očima, černými vlasy na zvíře, jejž je dokonale odzbrojilo. Nikdy by nečekali takové zvíře zrovna od Harryho Whitea neboli Harryho Jamese Pottera. Naprosto se na první pohled nehodilo k jeho povaze.
Velká kočkovitá šelma té nejtemnější černé barvy zařvala a otevřela mohutně tlamu, v níž se zaleskly zářivě bílé tesáky. Ve smaragdově zelených očích dostávajících šitější barvu, což snad nebylo ani možné, se vytvořil odlesk zářivě stříbrné jiskry. Zvednutou packou udělal krok vpřed, při kterém byla vidět dokonalá stavba těla doprovázená temnou elegancí kočičích šelem… Tajemná puma černé barvy - Černý panter.
***
Po necelých dvou hodinách spánku se probudil s přidušeným výkřikem. Zdálo se mu o třetím ročníku, kdy se mozkomorové snažili zabít jeho kmotra, ovšem on nemohl nic dělat. Žádný patron z jeho hůlky nevyskočil. Právě naopak. Místo patrona vyletělo zelené světlo smrtící kletby a pak se probudil.
Poberti stále ještě unaveni po dlouhé noci strávené v podobě zvířat spali tvrdě dál. Se zakletím se oblékl a rozhodl se i přes únavu jít na snídani. Byl zvyklý být unavený a přesto normálně pracovat a uvažovat. Bolest v rameni ze včerejšího útoku skoro necítil, přesto zakouzlil kolem ramene obvaz a ránu si vyčistil. Po snídani zajde za madam Pomfreyovou. Skoro si nepamatoval, co se stalo po tom, co se přeměnili na zvířata. Pamatoval si, jak všichni na něj jakou dobu hleděli. Hned, jak se vzpamatovali, celou noc blbli, běhali s Remusem v patách po Chroptící chýši a k ránu se nějak dobelhali k postelím, všichni dokonale unavení a tak se ho nikdo na nic neptal. Dnešní den bude plný vysvětlování a lží s intrikami. To bylo předem jasné. Nechal včerejšek včerejškem a vyrazil na snídani.
Ve společenské místnosti ho čekalo překvapení v podobě jeho matky sedící na křesle. "Ahoj Harry." Usmála se na něj a postavila se na nohy. "Ještě jsem se ti nepředstavila. Jmenuju se Lily Evansová." Přistoupila k němu na vzdálenost sotva několika centimetrů.
Vyvolený pozvedl obočí. "Těší mě. Posadíme se?" Ukázal na křesla u krbu. "Předpokládám, že se mnou chceš mluvit. Tak o čem?" Zeptal se. Bylo jasné, že si Lily Evansová přivstala schválně brzo, aby ho zastihla, než stihne odejít sám na snídani.
"Víš, chtěla jsem se tě na něco zeptat." Začervenala se Lily.
Chlapec, který zůstal naživu přimhouřil oči. "Tak se zeptej." Vybídl ji.
"Už jsi měl někdy nějaké děvče?" vyhrkla.
"Já…," zasekl se Harry. "Ano měl jsem jednu dívku, ale zabili ji." Vypověděl neochotně. Nechápal, proč se ho tak ptá.
"Aha… Já se ptala, protože… Líbíš se mi. A já jsem chtěla… Promiň. To je nevhodný, co? Ptát se tě na něco takového. Moc se omlouvám… Neměla jsem se ptát, když… tvá přítelkyně… Já vím, neznáme se skoro vůbec a ty asi ani nemáš na nějakou dívku pomyšlení… Ale… Líbí se mi, jak se všemi jednáš a Marionet mi vyprávěla, jak ses k ní zachoval u těch testrálů. Jsi takový odvážný… Co to plácám… Promiň… nevšímej si toho… plácám nesmysly," omlouvala se dokola Lily.
White se zahleděl někam do dálky za dívčino rameno. Miloval Ginny a nikdy ji nepřestane milovat. V jeho době všichni věděli, že nemá cenu se ptát, jestli se mu někdo líbí. A teď. Teď mu jeho vlastní matka nabízí, jestli s ní nechce chodit. Zhluboka si povzdechl. "Neomlouvej se. Nemohla jsi to vědět. Navíc. Já zatím nemám pomyšlení na někoho jiného. Je to teprve nedávno, kdy-… Nepůjdeme na snídani?" Změnil rychle téma, zvedl se na nohy a nabídl ji s úsměvem rámě.
Ryšavá dívka překvapená rychlou změnou témata němě přikývla a s úsměvem se chytla jeho rámě. "Ráda." Špitla.
Společně se rozešli na snídani a po cestě si povídali na různá témata.
U snídaně bylo již několik studentů z Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu. Nikdo koho by znal, tu nebyl. Z Nebelvíru tu byli jediní. Harry mimoděk pohlédl i k profesorskému stolu. Jediný, kdo tam seděl, byl ředitel s profesorkou McGonagalovou. Chlapce bodlo u srdce. Očekával přivítání pohledem od profesora lektvarů z budoucnosti - Severuse Snapea. Místo toho mu na mysl přišly včerejší události hádky s mladším vydáním budoucího Mistra lektvarů v plné míře uvědomění. Proč mu neřekl, že je jeho strýček? Proč? Nemusel by se vracet k Dursleyovým. Mohli by společně být u Severuse. To ho pořád nenáviděl nebo se ho štítil? Sirius to neví. Bude se ho muset někdy zeptat, pokud se dostane zase do budoucnosti a bude tam žít. 'Nebo je tu stále možnost jít přímo ke zdroji,' pomyslel a pohlédl ke Zmijozelskému stolu na Snapea.
Zatřepal hlavou a posadil se ke stolu hned vedle Lily. Bez další konverzace, jež se s ním snažila navázat Lily, jedl snídani…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 5. ledna 2008 v 0:20 | Reagovat

tak tohle bylo úžasný! Vážně se mi tahle část líbila:))).....wau černej panther:) *mlask*

2 plaminek plaminek | E-mail | 17. února 2008 v 0:42 | Reagovat

jj bozii :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama