19. kapitola - Ani jeden nemůže žít (1. část)

4. prosince 2007 v 13:40 | Aileen |  Cesty času
Tak jj... Přidala jsem to dřív než jsem měla v plánu tím líp pro vás... Tenhle průvodní článek si nechám nakonec, abych náhodou neprozradila něco z děje. To bych se snad sama uškrtila... A nebojte. Zdání klame :-D... Naděje totiž umírá poslední...

19. kapitola - Ani jeden nemůže žít
Chlapec s uhlově černými vlasy a nachovou jizvou ve tvaru blesku na čele vystoupil z krbu v honosně vyzdobené chodbě. Po stěnách byly připevněny louče v kovových stojanech s vyrytími obrazci hadů v různých polohách. Stěny měli zelenou barvu se stříbrnými lištami u země držící černý koberec, aby se nepohyboval. Na zdech byly připevněné obrazy různých magických zvířat a lesů s temnými stíny v každém rohu. Harry udělal jeden krok do tmavé chodby bez světla. Jako na povel se rozsvítily všechny louče zářivě zeleným světlem. Přidušeně vykřikl a vytáhl si hůlku. Byl příšerně vyplašený a to se teprve před několika sekundami přenesl. "Caprinus astra caligo." Vyřkl formuli a jeho oblečení se změnilo na černý hábit s hlubokou kapucí pokrývající hlavu a stříbrnými lemy na okraji. Tohle kouzlo kdysi vymyslel, kvůli bitvám do kterých se vždy náhodou dostal a nechtěl, aby ho kdokoliv poznal.
"Bude to dobré. Všechno bude dobré." Mumlal si a vykročil chodbou do neznáma s hůlkou připravenou k útoku. V hábitu se cítil o něco sebevědoměji. Chodba se zdála nekonečná. Stále to samé a nikde žádné dveře. Už si myslel, že je tu nějaké kouzlo, když se proti němu objevil konec chodby. Došel ke konci stěny a zmateně se díval na prázdnou zeď zelené barvy. Nikde neviděl dveře. Tohle bylo opravdu divné. Pokud se dobře pamatoval, tak tu prostě dveře museli být! Vždyť ho podobnou chodbou vodili, když ho mučili. Bylo tam více dveří, ovšem to, že tam nikde nejsou dveře, mu nepřišlo zas tak divné. Co se to tu děje? Roztřeseně se otočil zpět a šel kousek k místu, odkud přišel, podíval se směrem, kde byl ještě před několika minutami letaxový krb. Nyní tam nebylo nic. Pouze holá stěna. "Co se to tu všude dnes děje?" Ptal se sám sebe. "Nejdříve Umbridgerová, pak Řád a nakonec mizí krby a dveře. Svět se proti mně spiknul… Takhle v žádném případě Snapea nezachráním! Nejsem schopný ani najít obyčejné dveře. Ke všemu se chovám jako naprostý idiot. Jdu sám do Voldemortova sídla! No, každopádně musí být použito nějaké kouzlo, co skrývá ty dveře, kvůli případným nežádoucím osobám… Jenže jaké. Žádné neznám, tedy až na jedno, ale to je z bílé magie a Voldemort těžko použije bílou magii ve svém vlastním sídle. Na to je moc hrdý… Co tedy mám dělat?!" Pomalu panikařil Potter a nervózně přecházel po chodbě ze strany na stranu a zoufale si přál vidět ty zatracené dveře. Několikrát přešel kolem zdi. Z čista jasna se tam ony dveře z masivního dřeva objevili a ještě dalších deset dveří při chodbě. Bylo to přesně jako v Komnatě nejvyšší potřeby! Bylo to tak jasné! Voldemort miloval Bradavice, tak jsi převzal některé nápady a věci.
Harry se v duchu pousmál a nastraženými smysly pomalu pootevřel dveře. Nenápadně nakoukl do místnosti. Nehodlal se tam bezhlavě pustit a nechat se zabít. To rozhodně ne. Za dveřmi se nacházela místnost totožná s tou, do jaké se přemístil se smrtijedy v minulosti a kde ho Voldemort držel. Místnost zela prázdnotou a louče na stěnách nevyzařovali žádné světlo. Vypadalo to tam prapodivně prázdně, klidně a úchvatně. Omámeně vstoupil do místnosti a světla se rozsvítila. "Tohle osvětlení je užitečné." Blesklo mu hlavou. Co nejtišeji našlapoval na mramorovou podlahu i přesto byly jeho kroky jasně a zřetelně slyšel a odráželi se od stěn. Postavil se vedle Voldemortova trůnu, aby měl lepší přehled o místnosti. Ještě neměl pořádnou příležitost si ji v klidu prohlédnout. V půlce cesty se zastavil. Teď není čas obdivovat tohle sídlo. Musí zachránit Severuse. Zatřepal hlavou. V téhle místnosti si připadal nějak omámený. Bez dalšího zaváhání se obrátil k odchodu. Jeho dosavadní štěstí v tom, že nikoho nepotkal, se vytratilo. Z chodby zaslechl několik párů bot. "Smrtijedi." Zavrčel si přes stisknuté zuby. Kdo jiný by tu mohl být. V rychlosti se schoval za jeden ze sloupů, aby měl vyhovující útočné postavení. Ze zadu ho kryla stěna a zepředu sloup. Křečovitě sevřel hůlku. Nenechá se jen tak zabít. To by ho pak zabyl Snape, protože takovéhle situace spolu trénovali v šestém ročníku. "Solemus nox." Zamumlal a světla v místnosti zhasla. Teď stačilo pouze čekat… Dveře se otevřely a do místnosti neohrabaně vpadli postavy. Chystal se vykřiknout hromadné odzbrojovací kouzlo, když si uvědomil, kdo před ním stojí. Byli to členové Řádu - Remus, Sirius, Brumbál, McGonagalová, Moody, Pastorek a překvapivě i jeho přátelé - Ron, Hermiona, Ginny, Nevile a Lenka.
"Kde to jsme?" Zeptal se dosti hlasitě Ron, což zapříčinilo mnohonásobné psssst.
"Já nevím." Odvětila Hermiona šeptem, ale i tam to bylo slyšet.
"To jsou idioti! Hlasitěji křičet nemůžou, že?" Nadával na své přátele v duchu Vyvolený a bez dalšího zdržování vyšel ze své skrýše. Nikdo z Řádu si ho nevšiml, už jen protože byla v místnosti tma a místo toho se 'potichu' dohadovali o tom, co teď.
"Solumus." Zašveholil kouzlo Potter a světla v místnosti se rozsvítila. Všichni jako na povel namířili hůlky Harryho směrem a vyslali i dvě odzbrojovací kouzla. Harry přidušeně vykřikl překvapením a rychlostí blesku před sebou vytvořil zářivě stříbrný štít, který pohltil kouzla. "To jsem já! Harry!" Vykřikl k nim, když na něho letěla další vlna dvou kouzel. Vyčaroval před sebou stejný štít jako poprvé a znovu na ně vykřikl. Jak se zdálo, tak ho nikdo neslyšel. Jediný, kdo neútočil, byl Brumbál stojící krok od ostatních a pozorujíc ho zamyšleným pohledem. Copak nevidí, že jsem to já? To mě nepoznávají? Pak mu to došlo. Na hlavě má kapuci! Levou rukou si v rychlosti shodil kapuci a zbavil se tak zahalení hlavy. Nevědomky si přitom nevšiml jednoho kouzla letícího od Moodyho. Kletba ho zasáhla plnou silou a on byl odhozen silou kouzla na druhou stranu místnosti, kde bolestivě narazil do zdi a spadl na zem. Tělem mu prošla nepříjemná bolest a hlasitě vykřikl. Neměl tušení, co to bylo za kouzlo, ale jednoduché odzbrojovací to rozhodně nebylo. Podle bolesti doznívající v jeho těle by to tipl na nějakou jednoduchou kletbu z černé magie. Polohlasně zaklel a pomocí zdi se stavil na nohy. Upíralo se na něj několik párů očí, jenž se k němu s napřaženými hůlkami přibližovaly. Rozhlédl se po okolí a hledal hůlku, která mu při dopadu musela vypadnout. Zahlédl ji asi pět metrů od sebe těsně vedle stěny. Sehnul se k dřívku a než stačil udělat poslední krok dělící ho od něj, odlétla ke skupince lidí, kde mávl hůlkou Pastorek a přistála mu v ruce.
"Vzdej se." Zavrčel nenávistivě Moody a postoupil o několik kroků vpřed.
Harry se zmateně postavil před členy Řádu. "Copak nevidí, kdo před nimi stojí? Jak to, že mě nepoznávají." Nechápal. "To jsem já." Řekl a obraně zvedl ruce. "Copak mě nepoznáváte?" Divil se a
"Harry?" Váhavě udělala krok dopředu Hermiona a nepatrně sklopila hůlku.
"A kdo jiný bych měl být?" Zamračeně se rozhlédl mladík s uhlově černými vlasy po osobách před ním. "Co se to tu děje? To mě nepoznávají?! Ale proč?" Kanula mu v mysli jedna otázka za druhou.
Ron popošel k Hermioně. "Jak ti máme věřit?" Vypálil otázku.
"Jak to myslíš? Vždyť…" Odporoval Potter, ale byl přerušen Siriusem.
"Jestli jsi Harry, jak je možné, že jako Harry nevypadáš?" Ptal se Black a vystoupil zpoza několika osob.
"Siriusi." Zašeptal Vyvolený. Konečně si mohl pořádně prohlédnout svého kmotra. Vypadal přesně, jak si ho pamatoval, jen o něco víc ustaraně. Ještě chvíli se jako ve snu díval na kmotra, než mu došla jeho slova. On nevypadá, jak má vypadat? Podíval se na své ruce a opravdu. Měl je o něco větší, než měl mít. Rukama si sáhl na čelo. Jizvu měl. "Accio hůlka." Zašeptal polohlasně a zvedl pravou ruku. Hůlka vyletěla překvapenému Pastorkovi z pláště, kam si ji schoval. Docela ho překvapila funkčnost kouzla bez hůlky ještě ani ne před dvanácti hodinami nezvládl ani jedno. "Repulsus." Vyřkl kouzlo a namířil hůlkou na sebe. Nemyslel si, že by někdy použil tohle kouzlo. Teoreticky mu bylo na nic, ale jak poznal právě teď. Každé kouzlo se může hodit. Výsledkem kouzla byl obraz sebe sama v jeho mysli. Bylo to rozhodně účinnější nežli zrcadlo. Takhle vidí celou postavu v trojrozměrném pohledu. Několik sekund nechápavě hleděl na svůj obraz a poznával se a teprve po momentě mu došlo, že takto by měl opravdu na svůj věk vypadat, tak jako v době 'poražení' Voldemorta. Obraz jeho samého zmizel.
Zničehonic, aniž by kdokoliv narušil ticho vládnoucí v místnosti, mu hůlka vylétla z rukou. Jako mávnutím kouzelného proutku se vrátil do současnosti. Trochu podrážděně se rozhlédl kolem, aby zjistil, kdo si znovu vypůjčil jeho hůlku. K jeho překvapení se do jejich setkání zapojil aktivně i Brumbál, který držel jeho hůlku a nezbednými jiskřičkami v očích.
"Tím, že mi budou brát v jednom kuse hůlku Severuse nezachráním! To jim z těch vzpomínek alespoň něco nedošlo?!" Zajíkal se v duchu Potter. "Nemohl by jste mi vrátit hůlku, pane profesore?" Zeptal se.
"Ale jistě, Harry." Usmál se ředitel a popošel k němu, přičemž mu podával hůlku.
Harry byl trochu vyvedený z míry. Takovouto reakci opravdu nečekal. Brumbál byl vždy podivínský. "Oh… Děkuju." Převzal do svých rukou tenký klacík.
"Brumbále. Vždyť to není Potter. Copak to nevidíte?" Nevěřícně se ptal Remus a hůlku měl stále v pohotovostní poloze.
"Jediné, co vidím je opravdový Harry Potter." Podotkl ředitel. "Jediná jeho změna je ta, že vypadá, jak má vypadat na svůj duševní věk." Vysvětlil na překvapené tváře přítomných. "Všichni jste viděli, co bylo v té myslánce i to, jak Harry vypadal v té poslední. Uznejte, že se moc neliší. Zřejmě je na tuto budovu umístěno kouzlo odhalení skutečnosti, aby zde nemohlo být použito klamací kouzlo ani mnoholičný či jiný lektvar. Všiml jsem si záchvěvu magie při vstupu do místnosti. Takže to tam bude umístěno."
Vyvolený se při té zmínce trochu začervenal. Měl si správně všimnout takového kouzla. Vždyť ho na to cvičili, ovšem on porušil jedno ze základních pravidel přežití. Nechal se unést svými city. Pak si vzpomněl na ty vzpomínky, které zmiňoval Brumbál. Byli to tři mezníky jeho života, které ho v tu chvíli napadly a zřejmě byly i ty nejdůležitější, protože lépe vystihující jeho situaci by těžko našel. V myšlenkách se vrátil o několik měsíců dozadu…
***
První vzpomínka…
Mladík s uhlově černými vlasy stál na astronomické věži při západu slunce. Pohled upíral do širé dálky a nevnímal naplno svět kolem sebe. Byl ponořený svých myšlenek na nedávný rozhovor a nastalé události. Sotva začne škola a celý svět se mu bortí pod rukama. Na přátelé kvůli jeho 'výcviku' nemá čas, školu stíhá silou vůle a při hodinách navíc si připadá jako totální idiot.
Polohlasně si povzdech. Teplá ruka se dotkla jeho ramene.
"Ahoj Ginny." Pousmál se a dál hleděl do dálky, aniž by se podíval na dívku stojící vedle něho.
"Proč tu stojíš a nejdeš raději dovnitř? Začíná být chladno." Chytla ho za ruku.
"A proč ano? Je tady tak krásně a navíc je tu ticho a klid."
Dívka se podívala stejným směrem jako chlapec. "Proč se nám straníš? Vypadá to, jako kdybys měl nějakou nakažlivou nemoc."
"Já se nestraním, jen… Jen nemám čas na to si povídat a dělat blbosti. Je načase dospět a nebýt stále dítě." Upřel jiskřivý pohled na mladou Weasleyovou a ta mu pohled opětovala.
"Nemusíš dospět. Stačí, když budeš dospělý pouze, kdy to bude potřeba. Užij si také trochu legrace. Copak tě to baví být pořád se Snapem nechat se urážet a neustále číst? Ron navrhoval, abychom něco Snapeovi provedli. Prý tě v jednom kuse na lektvarech uráží." Zasmála se.
Mladík se ušklíbl. "Já bych rád, ale nevím… Takhle nikomu moc neprospěju a navíc začínám ztrácet naději… Jak můžu JÁ zabít Voldemorta?! Já? Vždyť nedokážu ani kletby, co mě učí Snape a to mi pořád tvrdí, jak je zvládl v pěti…" Odtrhl pohled a zadíval se na paprsky slunce dopadající na Černé jezero.
"Harry." Uchopila ho Ginny a přetočila ho k sobě, aby bylo vidět do očí. "Naděje umírá poslední a kdo ví jestli někdy. Copak jsi někdy byl bez naděje? Bez špetičky malinkaté naděje, která by tě hnala dál? Možná jsi si toho nevšiml, ale bez naděje bychom byli míň než schránky bez duše. Ty naději na úspěch máš a velkou! Tak se sakra vzpamatuj a užívej si trochu života. Máš přátele! Tak si jich važ." Promlouvala mu do duše.
"Já vím." Usmál se na ni. "Mám i tebe a doufám, že mi nezmizíš."
"Nikdy tě neopustím! Ne pokud tomu budu moct zabránit." Prohlásila pevným hlasem. "Naděje umírá jako poslední… Na to nesmí nikdo zapomenout."
Druhá vzpomínka…
Dveře v kuchyni na Grimaudově náměstí se rázně otevřely. Do místnosti vpadl udýchaný Remus Lupin a pohledem se upřel na postavy u stolu.
Za stolem seděl Harry, Ron, Hermiona, Ginny a Sirius.
"Vol… Vy-víte-kdo plánuje útok!" Vykřikl vlkodlak. "Za týden zaútočí na Bradavice! Mám ti to Harry vzkázat." Vyčerpaně se sesunul do židle.
"Jak mi máš vzkázat?" Nechápal Harry.
"On… Mluvil se mnou. Unesl mě a řekl mi o tom útoku a mám ti to říct."Mumlal Remus.
Ron zkřivili obličej do kyselého grimasu. "A to vás pustil jen tak?" Nedokázal pochopit.
"Ano." Zazněla odpověď.
"Bude to past." Prohlásila Hermiona.
"Nemusí. Voldemort má silnou armádu a musí si věřit, když chce zaútočit a ještě nás na to upozorní." Podotkl Harry. "Navíc, tím dokáže, že je schopný nás porazit i připravené."
Sirius se postavil. "Zřejmě máš pravdu, ale neměli bychom zatím stahovat hlídky z důležitých míst. Mohla by to být přeci jenom část plánu nás odříznout od informovanosti."
"Souhlasím se Siriusem. Můžeme se připravit na bitvu, ale nesmíme ztrácet důležité postavení."Přidala se Grangerová. "Začneme pracovat na plánu bitvy. Musíme všechny svolat. Já půjdu do Bradavic a promluvím s profesorkou McGonagalovou. Rone, ty běž za ministrem, jestli by neobětoval několik bystrozorů a přiveď je. Siriusi, ty víš, co máš dělat a Remusi ty se jdi vyspat. Měl jsi předevčírem přeměnu, že? A Harry… Ty se pokus promluvit s členy Řádu a všechno jim říct. Já půjdu do nemocnice. Večer se tu sejdeme na poradě." Rozhazovala. Hermiona se poslední dobou změnila a vlastně řídila funkčnost Řádu. Všichni se rozuprkli za svými úkoly pomocí letaxu a chlapec s nachovou jizvou na čele zůstal sedět sám v kuchyni Řádu.
"Tak tedy bude bitva… Za týden…" Zašveholil Vyvolený a na čele se mu vytvořila tlustá vráska.
Třetí vzpomínka…
Po deset generací kouzelníků nezemřelo takové množství lidí jako při válce proti Voldemortovi a přesto přezevšechno nebyl nadobro zabit. Spousta lidí proklínala Harryho Pottera za jeho slabost a neschopnost zabít, ale našli se i tací, kteří ho za to uctívali a milovali víc než předtím.
Harry se po prohození Voldemorta někam vytratil a nikdo ho nemohl najít. Mysleli si, že šel spát a odpočívat po rušném boji. V tom se však šeredně mýlili. S krvavým škrábancem na tváři a drobnými rankami po těle se procházel nočním Londýnem. Před několika minutami skončila poslední bitva. Zemřelo tam více lidí, než by byl ochoten přiznat. Zklamal. Zklamal všechny, kteří v něj věřili. Nedokázal zabít Voldemorta a jediné, co se povedlo, bylo zničit polovině kouzelnické populace rodiny.
Nohou kopl do nedaleké plechovky. Zamířil na břeh Temže, kam jednou zavedl Ginny. Bylo to nejkouzelnější místo Londýna, odkud byl výhled na Buckinghamský Palác sloužící královské rodině od roku 1837. Posadil se na hnědou dřevěnou lavičku. Zavřel unavené oči. Před zraky mu probíhaly vzpomínky na poslední bitvu a tváře všech mrtvých.
"Je tu volno?" Zazněl ženský hlas za jeho zády.
Překvapeně vzhlédl nahoru, načež přikývl. Stála tam mladá dívka okolo sedmnácti let a veselým úsměvem na tváři, černými vlasy, světle modrýma očima a oblečená v černé bundě a modrých kalhotách. "Proč tu sedíš, tak sám?"
Vyvolený se trochu zaraženě podíval na dívku. Nevypadala jako kouzelnice. "Ztratil jsem někoho, na kom mi záleží." Přiznal po chvíli a ani nevěděl, z jakého důvodu jí to vykládá. Vůbec ji nezná.
"To je mi moc líto, ale život jde dál." Podotkla neznámá. "Co se vlastně stalo?"
"Já ani nevím. Prostě jsem chvíli byl nikde a pak jsem ji viděl mrtvou." Zamumlal. "Byl jsem neschopný. Mohl jsem ji zachránit."
Neznámá se posadila a dala si nohu přes nohu. "Nemohl. Kdyby ano, tak by se tak stalo. Její oběť přinesla něco nového do světa ať špatného nebo dobrého."
"Možná." Pokrčil rameny. "Ale proč to byla ona a ne já?" Stěžoval si potichu.
"Ona svůj úděl splnila. Ty ho máš ještě před sebou. Musíš toho ještě hodně udělat, Harry." Usmála se a postavila se na nohy.
"Jak znáte mé jméno?" Vyptával se.
"Já znám jména všech." Odvětila s jiskřičkami v očích a zadívala se k paláci. "A znám i to, co nezná nikdo jiný…"
"Co znáte? A jak se jmenujete?" Zvědavost v něm zvítězila.
"Znám tvůj osud… Vím, že tvůj čas zatím nenastal a neměl by jsi se pokoušel obelstít osud, jak máš v plánu. Ne vše se může stát, když nevíš, jestli nastal čas zemřít." Zadívala se mu do očí. "A kdo jsem? Víš, že jsi první, kdo se zeptal na mé jméno. Jmenuju se Fatalia Arva."Odpověděla a zmizela v mléčně bílé mlze.
"Fatalia Arva… Osudem určená." Zašeptal si Harry pro sebe a vydal se na svou poslední noční toulku Londýnem v tomto čase, jak později sám zjistí…
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama