Hořká pravda - 5. část

13. listopadu 2007 v 18:56 | Aileen |  Hořká pravda - SP
"Poslední část" mé jednorázovky, co byla trošinku delší. Nakonec to je dlouhé asi 25 stran. Jsem překvapená, že je to tak dlouhé. Bylo by to ještě delší, ale zase jsem se do toho začala zamotávat. Teď mi to samo o sobě přijde nedokončené. Alespoň budu moc možná někdy pokračovat. Mania má někdy zajímavý pointy u komentářů... Ježiši já si připadám malátná. Mno jj... Já vám to zapomněla říct. Jsem nemocná už asi... týden. Jsem si myslela jak budu psát a ono nic. Usínám na každém kroku a bolí mě v krku a jsem příšerně lína :-D... Nebudu se tu zase rozepisovat. Pusťte se do čtení. Doufám, že kapitolu pochopíte. Je zamotaná a nevím jestli je správn rozmotaná. Konec je takový tajemný a nedokončený, ale JE dokončený. Jen bych možná mohla napsat další díl. Sakra zase píšu kilometrové předmluvy a to jsem řekla, že psát nebudu...
PS: Tuhle kapitolu věnuji Manii, protože měla velký vliv na její... vývoj

Na Zapovězený les pomalu dopadaly první paprsky měsíčního svitu. Harry Potter po dlouhých čtyřech hodinách odtrhl zrak od větvičky pokryté mechem, která zaměstnávala jeho myšlenky po celou dobu. Zmoženě si povzdech. Neměl se po tom, co se to dozvěděl chovat tak naprosto dětinsky. Postavil se na dokonale promočené a promrzlé nohy. Asi by měl jít do hradu, je od něj nezodpovědné zmizet do Zapovězeného lesa a nikomu nic neříct. Nyní byl z té své nálady vyléčen blahodárným tichem a několika hodinami myšlenek točících se okolo Snape. Dospěl k jednomu rozhodnutí. Musí si se Snapem vážně promluvit.
Promrzlýma nohama našlapoval na večerní rosou pokryté listí. Vůbec si neuvědomil, kolik hodin posedával v lese. Venku byla již pořádná tma, pomalu se tu ochlazovalo a to tu pochoduje pouze v lehkém školním hábitu. "Dneska asi ten trest opravdu nestihnu načas." Pomyslel si hořce.
Z nedalekého křoví se ozvalo zlověstní vlčí zavytí. Potter se zastavil v půlce kroku a vylekaně se rozhlédl kolem sebe. Pohledem okamžitě zabloudil na měsíc v úplňku. "A sakra." Zhodnotil situaci naštvaně sám na sebe. Tohle rozhodně nebyl obyčejný vlk. Ne když je úplněk a on stojí někde pořádný kus od Bradavic v Zapovězeném lese. Sáhl do hábitu a vytáhl si hůlku. "Alespoň, že tu má." Ušklíbl se. S hůlkou pěvně sevřenou v rukou se vydal směrem, odkud byl vidět nepatrný záblesk světla z Bradavických oken. Za zády se ozvalo další zavytí. Tentokrát bylo něco blíž než předtím. Harry neváhal a rozeběhl se, co mu nohy stačili. Neměl v úmyslu se s vlkodlakem setkat osobně. Každých deset metrů se otáčel a hledal náznak třeba i nepatrného pohybu někde v houští. Znovu se ozvalo zavytí, tentokrát však přímo před Harry. Chlapec se zastavil, roztřesenou hůlkou namířil před sebe. Bradavický hrad nebyl ani sto metrů odtud a jeho světla osvětlovala i část lesa a tvořila kolem stromů strašidelné stíny.
V lese bylo náhle podezřelé ticho. "Tohle se mi nelíbí." Zamumlal si. Pomalu a co nejtišeji udělal několik kroků k mohutnému stromu se suchou kůrou porostlou stejně suchým mechem. V tmavém chřastí napravo od Harryho prasklo několik větviček a ze stínu vyšel vlkodlak s vyzývavě vyceněnými zuby, naštvaně a zároveň hladově zavrčel.
"Běž pryč." Zašeptal napolo vyděšeně a couval k již zmiňovanému stromu. "Buď hodný vlkodlak." Mumlal si mladík spíše k sobě než k zvířeti, které se k němu přibližovalo rychleji, než on stačil ustupovat ke stromu. Vyvolený narazil zády na strom, zatímco vlkodlak se připravoval k útoku. "Impedimenta." Vykřikl Chlapec, který ZATÍM zůstal naživu, a kouzlo zasáhlo vlkodlaka přímo do hrudi. Odletěl pět metrů dozadu, kde narazil na stromu, načež se rozzuřeně postavil. Harry neváhal a rozeběhl se směrem k hradu a v paměti si probíhal veškeré svoje vědomosti o vlkodlacích, ale jediné na co si byl schopný vzpomenout, bylo, že nemají rádi stříbro. Za zády slyšel dupot, jak se ho zvíře snažilo dohnat. Neubránil se zběžnému za sebe. Vlkodlak byl od něj necelých šest metrů a chystal se skočit. Mladík instinktivně lehl na zem a při dopadu namířil na skákajícího vlkodlaka hůlku se slovy. "Argentum" Kouzlo strefilo mohutné chlupaté zvíře za letu, hlasitě zakňučelo a tělo mrtvého vlkodlaka dopadlo na mladíka ležícího na zemi.
"Au." Zakňučel bolestně Harry a cítil, jak se mu jeden z vlkodlačích drápů zaryl do pravé ruky s hůlkou, kterou byl nucen bolestí pustit. V ten samí moment vyběhla z křoví postava profesorky přeměňování a profesora lektvarů.
"Pottere! Pro Merlina. Jste v pořádku?" Přispěchala k němu McGonagalová a prohlížela ho.
"Ten… On." Ukazoval mladík všemožně na vlkodlaka, který ho zavalil a bránil mu volně dýchat.
"Oh…" Pochopila profesorka a obrátila se na svého kolegu stojícího z části v křoví a neschopného pohybu. "Severusi, pomož mi prosím." Vybídla ho a pokoušela se shodit zvíře ze svého studenta. "Severusi!" Zakřičela znovu, když se muž nehýbal a sama nebyla schopna zvíře sundat.
Snape sebou cukl, jak se probral z šoku z toho, co viděl. Jeho syna málem zabil vlkodlak! Přiklekl vedle Minervy a pomohl jí sundat těžké zvíře z chlapce.
Harry si mocně oddech a promnul si žebra v místě dopadu vlkodlaka na jeho hruď. Pomalu sledován profesory se posadil. Prává ruka ho hrozně bolela a cítil stékat krev po kůži.
"Jak vám je, Pottere?" Zeptala se starostlivě ředitelka Nebelvírské koleje.
Potter ji věnoval jeden němí pohled, postavil se na nohy s hůlkou schovanou v kapse hábitu a držením zraněné ruky, tak aby ji co nejméně namáhal. Učitelé následovali jeho příkladu a postavili se každý z jedné strany. "Jsem v pořádku, jen jak na mě ten vlkodlak upadnul, tak mi poškrábal ruku." Zamumlal potichu.
"Ukaž mi to." Promluvil vřele poprvé Mistr lektvarů od doby jeho příchodu a vzal do svých rukou chlapcovu ruku. Vyvolený ohromeně sledoval svého… profesora. Snape mu nikdy netykal, natož mluvil k němu takovýmhle tónem. I profesorka McGonagalová vypadala dosti překvapená. "Mohla by jsi mi posvítil, Minervo." Poprosil smrtijed. Kouzelnice rozsvítila hůlku jednoduchým Lumos a posvítila na chlapcovu zraněnou ruku. Harry se zběžně podíval na škrábanec a ihned toho litoval. Neměl rád krev a tady měl od krve celou polovinu hábitu. "Je to hluboké ne zas moc, ovšem je tam zanesená hlína. Odvedu ho ke mně do sklepení a ošetřím mu to. Madam Pomfreyová tu není. Odjela na školení někam do Francie." Oznámil konverzačním tónem profesor lektvarů a převázal ránu kouskem látky, kterou vytáhl z hábitu. "Sice to moc nepomůže, ale alespoň to nebude tolik krvácet." Vysvětlil na chlapcovo pozvednuté obočí.
"Měli bychom jít. Není bezpečně tu jen tak postávat. Je úplněk." Připomněla McGonagalová a trojice se rozešla padesát metrů k okraji lesa, který je dělil od Bradavic. Celou cestu bylo naprosté ticho a nikdo se neodvážil ho narušit. Potter si připadal dosti nervózní. Být mezi dvěma profesory a nevědět na čem je. Dosti ošemetná situace.
Stanuli před bránou Bradavic, jež hlídaly dva kanci s rentgenovým pohledem. Brána se nehlučně otevřela a trojice vešla dovnitř. Zastavili se kousek od odbočky k Brumbálově pracovně "Severusi, ošetříš tedy tady pana Pottera? Já si zatím promluvím s ředitelem a oznámím mu, že jsme ho našli." Odvětila a trochu starostlivě přejela pohledem přes chlapce s nachovou jizvou na čele, jakoby čekala nepřicházející námitky. Poté se bez dalších slov odpojila a vystoupala po schodech nahoru k ředitelově pracovně.
"Jdeme." Zavelel Severus. Jednou rukou vzal svého studenta nad zápěstí a vykročil směrem ke sklepení.
Chlapec se smaragdovýma očima němě přikývl a rozešel se po boku svého profesora. Zraněná ruka ho při každém pohybu bolela, pálila a nepříjemně mu v ní cukalo, dokonce cítil i několik kapiček krve na konečcích svých prstů. Už cestou k hradu se Harrymu motala hlava, ale teď to bylo ještě o něco horší, kdyby nebylo Snape, který ho držel za zápěstí, těžko by ušel pár kroků rovně bez pádu.
Byli skoro u kabinetu profesora lektvarů, když se Vyvolený se slabím "Moment." Zastavil a opřel se nevědomky vahou svého těla o Mistra lektvarů. Ten se zastavil a automaticky přidržel chlapce. Harrymu se neuvěřitelně motala hlava a připadal si, jakoby každou sekundu měl usnout právě na tom místě kde je a nikdy se neprobudit. "Asi budu zvracet." Podotkl s přiškrceným hlasem a zraněnou rukou si zakryl pusu až mu slzy bolesti, kterou si tím pohybem způsobil, vytryskli z očí a vytvořili na tváři mokré cestičky s příjemným chladivým účinkem, jenž na pár sekund odpoutal jeho mysl od bolesti vystupující z ruky.
Snape si prohlédl bledého chlapce před sebou a v duchu si nadával, že si sebou nevzal nějaké lektvary. Jindy je nosí, pouze dnes je zapomene. "Pojď, Harry. Je to kousek ke mně do kabinetu." Pronesl se zamračeným pohledem a vzal chlapce kolem ramen, aby mohl přenést část těžiště na sebe. Bylo zvláštní, že se mladík tak rychle zhrotil. Ta rána na ruce nevypadala zas tak moc špatně. Bylo to hluboké to ano, ovšem nic víc. Nechal to být a raději se soustředil na cestu.
Harry vnímal profesorova slova, jakoby přicházela z dálky, a když ucítil, jak ho profesor podpírá a vede k sobě ke kabinetu, nic nenamítal, že to dokáže sám z několika důvodů. Za prvé. Hrozně se mu motala hlava a ta podlaha, co se houpala jemu před zraky a nevypadala zrovna stokrát měkce. Za druhé. Obětí se mu líbilo. Bylo to už dlouho, co ho někdo takhle držel. Většina lidí si s ním maximálně podá ruku. Nic víc, nic míň…
Konečně dorazili ke dveřím od kabinetu Mistra lektvarů. Severus mávl hůlkou a dveře se otevřely. K chlapcovu překvapení nezůstali stát v kabinetě, nýbrž pokračovali dveřmi schovanými z dohledu za jednou z policí dál do hloubky podzemí. Sešli tři schody a stanuli v útulně vybavené místnosti s postelí hned naproti dveřím a několika skříněmi a policemi s knihami při stěnách. Stěny byly vybarveny do světle zelené barvy a povlečení na posteli mělo černou barvu. V roku místnosti byl krb s dveřmi pohodlnými křesly a konferenčním stolkem.
Profesor beze slova posadil chlapce na postel. "Počkej tu chvíli." Přikázal a na moment zmizel neznámo kde.
Potter se nervózně rozhlédl kolem sebe. Byl ve Snapeových komnatách. Nikdy ani v těch nejdivočejších snech by ho nenapadlo, že by sem někdy v životě vstoupil a ke všemu s povolením. Nevypadalo to tu hrůzostrašně, jak si to představoval. Opatrně pohnul zraněnou rukou do pohodlnější pozice.
"Ukaž mi tu ruku." Požádal klidným hlasem Snape s různými skleničkami lektvarů pokládajících na noční stolek. Harry se lekl a mírně sebou cukl. Vůbec si nevšiml profesorova příchodu. Nepřemýšlel nad tím, proč si ho nevšiml. Raději mu podal bolavou ruku a sledoval dění kolem sebe.
Profesor lektvarů bez zaváhání chytil mladíkovu ruku a naklonil si ji. Pomalu odkryl zakrvácený hábit. Překvapilo ho, kolik krve muselo chlapci vytéct, aby dostal černý hábit načervenalou barvu. Zakroutil hlavou a zbavil se nepříjemných myšlenek. Odvázal opatrně kousek látky, který tam původně v lese přivázal a odkryl a i část hábitu na ránou. Ohromeně se nadechl. V lese si myslel, že škrábanec je jen o velikosti pěti centimetrů těsně nad chlapcovým loktem, ale nyní viděl svou chybu. Zranění se táhlo od ramene až po loket. Byla to hluboká tržná rána dlouhá asi patnáct centimetrů. Polohlasně zaklel.
Vyvolený se pokoušel nedívat na zraněnou ruku, ale po tom, co se jeho profesor polohlasně zaklel, ho zvědavost přemohla a on se podíval na svou ruku. Nemohl uvěřit, že tohle mu udělal vlkodlak jedním drápem. Němě sledoval Snapea, jak sahá po lektvarech a čistí mu ránu. Nemohl od toho odtrhnout oči a neustále sledoval svou ruku. "Vypij to." Podal mu Snape do levé ruky lahvičku se zeleným lektvarem a jednu s jasně červeným. Harry si je nepřesvědčivě přeměřil. Vypadalo to opravdu odpudivě. Oboje.
"Co to je?" Zeptal se na lektvary profesora, který mu právě dával obvaz kolem ruky.
"Lektvar proti bolesti a posilňující." Ušklíbl se v odpovědi. "To by jste měl poznat, Pottere. Učili jste se je minulý rok." Pronesl svým obvyklým třídním hlasem.
Chlapec s jizvou na čele se zamračil. Neměl tušení na čem je. Chvíli se Snape chová jako ve třídě a chvíli jako kdyby byl něco víc než jeho student. Bez dalších otázek vypil lektvary. Chutnal jako zkažené ovoce a lékořice a po spojení to byla naprosto nechutná chuť.
Severus mezitím uklidil všechny věci a pozoroval šklebícího chlapce sedícího na posteli. Byl neskutečně podobný Lilly s těma svýma očima. Dva zářivě zelené smaragdy.
Harry vycítil na sobě Snapeův pohled. Nevědomky se posunul na okraj postele. Cítil se nepohodlně a nevěděl, co by měl říct nebo udělat. Má se ho zeptat, jak to doopravdy bylo s jeho matkou a Snapem nebo se pokusit odejít? "Um… Pane profesore…" Zamumlal a upřel svůj pohled na muže před sebou.
Snape se zadíval pronikavě na chlapce před ním. Věděl, nad čím asi přemýšlí. On sám nad tím přemýšlí celý den. "Myslím, že bychom si na to měli sednout." Ukázal rukou na dvě křesla u krbu. Vyvolený přikývl a posadil se na křeslo. Snape si sedl vedle, mávnutím hůlky se nalil do dvou skleniček máslový ležák z jeho zásob a postavily se před každého z nich.
"Děkuju." Špitl mladík. Připadal si zvláštně. Seděl se Snapem v jeho soukromích komnatách a popíjel máslový ležák.
Profesor lektvaru pouze přikývl. "Co přesně chceš vědět?" Optal se po minutě ticha.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sgi Sgi | 14. listopadu 2007 v 10:08 | Reagovat

Ako to že tu žiadny koment??? To nikto nechcel okomentovať túto skvelú kapču? Je to bomba in! Je to lepšie než to, čo som vravela ja!

2 Mania Dardeville Mania Dardeville | Web | 14. listopadu 2007 v 20:33 | Reagovat

Skvělé!!! Naprosto úžasné!!!

Moc děkuji za věnování..! =) To by mě zajímali ty pointy... XD

Jdu si rychle přečíst další část... Je to naprosot úžasné... =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama