17. kapitola - Štěstí v neštěstí (1. část)

28. září 2007 v 22:00 | Aileen |  Cesty času
Kapitola je na blogu. Měla přibýt k lesu Stínů, ale to se přesouvá na zítřek, jelikož je ta kapitola vcelku dlouhá a ja se po šesti stranách textu nedostala k tomu podstatnému a těžko bych dneska ještě našla sílu to dopsat. Tak jsem sáhla do zásob napsaných kapitol a je tu... Poslední předem napsaná kapitola. Snad se vám bude líbit.
PS: Tuhle kapitolu věnuji Verče, která mě dá se říct donutila... Nechtěla jsem ji zklamat a nepřidat kapitolu...

17. kapitola - Štěstí v neštěstí
Harry kráčel ke kabinetu profesora Snapea. V hlavě vymýšlel, co všechno mu řekne. Nechtěl se tam moc dlouho zdržovat. Po včerejším fiasku ho vlastně nechtěl vůbec vidět. Snape mu nevadil, ale když o to zpětně uvažoval. Choval se k němu hnusně a to byl Severus jeho opatrovník. Zase řekl Severus, ale vždyť to je jedno. "Znám ho dlouho a v duchu mu tak můžu říkat." Ujistil se. Možná by se mu měl omluvit, ovšem co by si o něm Severus pomyslel. Teenager bez rodiny, co za ním dolézá. "Severus ti tu vzpomínku neukázal jen tak, kdyby tě nesnášel a nechtěl tě." Šeptal mu do ucha hlásek. Když o tom tak přemýšlel, tak v té vzpomínce se Severus nějak moc nebránil myšlence na jeho opatrovnictví. Na druhou stranu tu je Sirius jeho právoplatný kmotr. "Který tě ani nezná." Ozval se znovu ten hlas. Pravdivý hlas. Se zděšením si uvědomí. Sirius ho skoro nezná. Zato Severus s ním strávil tolik času. Dokonce toho o něm ví víc než Ron s Hermionou a i on toho ví hrozně moc o něm. Rok strávený s jednou jedinou osobou vás změní a dozvíte se o něm víc, než ví jeho vlastní matka. Dvacet čtyři hodin v jednom domě v přítomnosti druhé osoby.
Zakroutil hlavou. Byly to jeho nejšťastnější i nejhorší vzpomínky. Dny a noci strávené nad knihami proti dnům a nocím strávených v lese běháním a schováváním před svým profesorem. Chtě nechtě se začal smát při vzpomínce, jak utíkal před profesorem…
***
Utíkal lesem. Neznámým lesem. Snape mu dal za úkol se během deseti minut skrýt v lese, aby ho nenašel a vydržet skrytý, co nejdelší dobu a pokud to bude v jeho silách i odzbrojit Snapea. Harry věděl, že by neměl Snapea podceňovat. Nebyl zvěd, mistr lektvarů a mistr černé magie pro nic za nic. Nemohl se však ubránit myšlence na překvapeného a spoutaného profesora lektvarů u jeho nohou. Ušklíbl se. Musí Snapeovi ukázat, že není úplně neschopný.
Zbývalo mu na nalezení úkrytu ještě pět minut. Zastavil se, rozhlédl se kolem sebe. Všude byly jenom stromy. Polohlasně zaklel. Na strom vylézt nemůže. Ne to je ten les moc řídký a mistr lektvarů moc chytrý. Sehnul se k zemi pro kapesník, jenž mu vypadl z kapsy. V tu chvíli mu nad hlavou proletělo nafialovělé kouzlo. Automaticky nechal kapesník kapesníkem a schoval se za jeden strom. Hůlku pevně sevřel v rukou. "Co to sakra bylo? Vždyť ho má Snape začít honit až za pět minut!" Nadával v duchu.
Přikrčil se k zemi a odplazil se do nedalekého borůvčí.
Pět minut neslyšel jediný zvuk. Vlastně pět minut neslyšel vůbec nic a je to pět minut od profesorova předčasného úroku. Zvědavě zvedl hlavu. Znovu mu nafialovělé kouzlo proletělo nad hlavou. Panika ho pohltila naplno a on vzal nohy na ramena a utíkal přímo za nosem. Štěstí pro ten den vyprchalo a jeho zasáhlo hned první kouzlo, vyslané od muže v černém hábitu. Bolestně se sesunul na zem a udělal přemet, při kterém zůstal ležet na břiše. Tohle nebylo obyčejné odzbrojovací kouzlo. Uvědomil si, když ho bolestně svázaly provazy za zápěstí a kotníky. Bolestně sykl. Při pádu si ošklivě odřel pravou část obličeje a nyní cítil kapičku krve stékající po jeho krku. Se švihnutím se přetočil na záda. Provazy se mu do rukou zaryli o něco hlouběji. Mezi rty mu projel zadržovaný vzdech.
"Ale, ale… Co pak jsem to chytil." Zasyčel nad ním ledově profesor lektvarů a postavil se před chlapce, tak aby mu bylo vidět do tváře.
"Vy jste vyběhl dřív." Vykřikl rozzlobeně a probodával mistra lektvarů pohledem.
"Myslíte si, že vám Pán zla dá přesně deset minut na to, abyste se skryl? Buďte trochu Zmijozel, Pottere. O kdy věříte mému slovu?" Sklonil se k chlapci.
Vyvolený neopověděl.
"Došla vám slova, Pottere?" Zeptal se posměšně. Přesto zůstával obezřetný.
"A co bych vám měl asi říct?!" Prskal naštvaně chlapec ne zemi. "Budete tak laskav a pustíte mě?! Nebo tu budete na mě blbě civět."
Na Snapeově tváři se objevil úšklebek. "A co z toho budu mít, Pottere. Jeden z vašich výlevů citů. Ne děkuji. Navíc jste na něco zapomněl. Dokud si nevzpomenete, co. Zůstanete tu a budete přemýšlet."Obrátil se k odchodu a nechal za sebou zkoprnělého a překvapeného Harryho.
"Počkejte." Křikl za profesorem ze země. Ten nereagoval a pokračoval v odchodu. "Počkejte prosím, pane."
Bývalý smrtijed se zastavil. "Ano Pottere?" Otočil se.
"Mohl byste mě PROSÍM rozvázat." Zamumlal potichu, ale muž stojící nedaleko ho musel slyšet.
"Co prosím? Špatně jsem slyšel." Pozvedl obočí muž s onyxovýma očima.
"Rozvážete mě prosím." Vyslovil o něco hlasitěji.
Mistr lektvarů se uchechtl. Mávl hůlkou a bez jediné poznámky nechal rozvázaného Pottera ležet na zemi, kde na něj dopadaly kapky deště.
O několik týdnů později ho vzal Snape znovu do lesa a znovu mu dal deset minut na ukrytí.
Mladík se smaragdovýma očima neváhal a rozeběhl se do lesa. Byl to ten samí les, co minule, což mu dávalo jistou výhodu. Znal prostředí alespoň trochu, i když si byl jistý, že Snape ten les zná jako své boty. Nemělo cenu se schovávat do roští. Je tam špatný výhled a lehko by jeho úkryt prozradily jeho stopy. "Je to jak hra na schovávanou." Zamručel si pro sebe a jedním kouzlem vytvořil v nedalekém bahně otisk jeho boty. Bylo mu jasné, že Snape bude tuto stopu pokládat jako lákadlo a nevydá se po ní. To mu jedině vyhovovalo. Jistě si bude myslet, jak tam Harry nastražil tu výraznou stopu a vydal se na druhou stranu. To by mu mohlo přidat nějaký ten čas. Ještě jednou mávl hůlkou a zlomil větvičku u stromu naproti. Sám si vybral směr o něco málo severnější, než byla stopa v blátě. Co kdyby byl Snape přeci jenom, tak blbí a podceňoval Harryho a vydal se po ní.
Severus Snape dal tentokrát Potterovi šest minut. Chtěl vidět, jak na tom chlapec je. Minule se držel v celku dobře, na to, že to bylo poprvé. Obezřetně se pohyboval ve stínech a nohama se sotva dotýkal země. Tuhle hru miloval. Když byl malí hrozně rád se schovával v lese a nikdo ho nemohl najít celé dny. Teď byl v tomhle oboru jednička. Znal tenhle les jako nikdo jiný. Nedaleko odsud je mýtina, kam chodí jednorožci na pastvu. Jednu dobu se tam chodil dívat. Vytrhl se ze zamyšlení. Na rozcestí narazil na výraznou stopu v blátě a naproti stopě v opačném směru prasklou větvičku. Mistr lektvarů zakroutil hlavou. Do teď nenarazil na jedinou Potterovu stopu. Najednou se mu tu objeví dvě a hned ty, co uhodí do očí. Pochyboval, že by za sebou nechal Potter zlomenou větvičku natož obrovskou stopu v blátě. Nešel ani jednou z těch cest, co tu byly vyznačené. Šel tedy stále rovně. Střední cesta bývá nejlepší a nejpravděpodobnější. Bez jakéhokoliv zvuku pokračoval dál…
Harry si našel skvělí úkryt v podobě vyhloubané díry obrostlé kolem dokola křovím nedaleko mýtiny. Dokonalý výhled a nikdo neviděl dovnitř. Usmál se. Snape to dneska nebude mít jednoduché.
Mistr lektvarů se naštvaně prodíral křovím. Narazil na nějakou Potterovu pastičku. Spadl na něj kýbl plný ledové vody. Za to ten pitomec Potter zaplatí. Pitomec Potter. Skvělá přezdívka pro toho nafoukance. Začínal toho mít dost. Pitomec Potter ho nemůže porazit na jeho půdě. On to tu zná lépe. Párkrát narazil na neurčitou stopu. Moc z toho nezjistil. Maximálně Potterovu přítomnost. Rozhodl se jít kouknout k mýtině. Kdysi se tam nacházel skvělí úkryt. Obyčejná díra v zemi, ovšem na strategickém místě.
Mladík s uhlově černými vlasy se musel smát. Podle pískotu v jeho uších Snape prošel ranní sprchou, kterou mu přichystal. Tuhle věc si nemohl odpustit. Jenže za poslední půl hodiny se nic nedělo a to ho trochu znervózňovalo. Před několi sekundami zahlédl pohyb v křoví naproti a obezřetně to místo sledoval a to byla jeho chyba. Nevěděl, co se děje za jeho zády.
Harry najednou ucítil studený konec hůlky na svém krku. Zkameněl v jediném pohybu.
Severus omylem vyplašil zajíce v jeho noře a ten se rozeběhl na druhou stranu mýtiny. Polohlasně zanadával. Přikrčil se a připlížil se k díře obrostlé křovím. K jeho překvapení uvnitř dřepěl pitomec Potter a sledoval místo někde naproti, kde zmizel ten králík. Nehlučně přistoupil za Pottera a přiložil mu hůlku ke krku.
"Otočte se, Pottere." Přikázal ledovým hlasem a surově mu vyškubl hůlku z ruky.
Vyvolený se pomalu otočil. Vzhlédl a zadíval se profesorovi do očí. Asi ho ta voda hodně naštvala. Pomyslel si při pohledu do naštvaných očí. Hlasitě polkl. Tohle nevypadalo dobře. Na druhou stranu. Byl tu ještě jeden přítel ochotný mu pomoci.
"Znovu chycen, Pottere. Jaký je to pocit?" Provokoval Snape.
Harry něco zasyčel k zemi a teprve potom odpověděl. "A kdo tvrdí, že jste mě chytil?"Naprosto klidně odvětil.
Mistr lektvarů znejistěl. Na venek nedal nic znát. "Je to zřejmé. Jste bez hůlky a já na vás tou svou mířím."
Mladík neodpověděl. Jen se usmál. "Záleží, jak dlouho."
Než stačil Severus odpovědět kousavou poznámkou, omotal se mu kolem nohou obrovský hroznýš a uzavřel ho ve svém pevném objetí.
Potter se sklonil k profesorovi lektvarů. Beze slova mu sebral hůlku a uklidil ji do hábitu. Svou si vzal do ruky. "Jak říkám profesore. Na jak dlouho."Odmlčel se. "Měl jste mě svázat hned a ukončit tuhl hru. Dopustil jste se stejné chyby jako Voldemort. Ten taky půl hodiny kecá místo toho, aby mě konečně zabil. Ne, že bych si stěžovat."
Snape ležel na zemi neschopen pohybu. Ten had, co ho objímal, musel být opravdu hodně velký. "Kde jste toho hada sebral?" Překvapeně se dotázal. Věděl o Potterově hadím jazyku. Zpětně si uvědomoval, jak Potter něco syčel k zemi. Musel si toho hada přivolat.
"Je ze ZOO, kdysi jsem mu pomohl utéct do přírody a dneska jsem ho tu náhodou potkal. Jmenuje se Falen." Podotkl. "Tak pane. Myslím, že jsem dneska vyhrál já." Zašklebil se vítězoslavně.
Profesor zavrčel něco neidentifikovatelného v souhlase. "Mohl byste říct tomu hadovi, aby mě pustil." Zavrčel. Tohle si ještě s pitomcem Potterem vyřídí. Ze života mu udělá peklo. Na druhou stranu byl hrdý. Přesto se musí pomstít. Taková ostuda nebude bez potrestání.
Chlapec, který zůstal naživu přikývl a s poděkováním odvolal hada…
***
Zastavil se před dveřmi, do kterých se obával vejít jakýkoliv student i ti ze Zmijozelu se obávali. Zhluboka se nadechl a ledovou maskou na tváři zaklepal na dveře. Nikdo se zevnitř neozýval. Zmateně se kouknul na hodinky. Přesně půl osmé. Zaklepal znovu. "Dále." Zavrčel zpoza dveří hlas profesora Snape. Mladík s uhlově černými vlasy si mohutně oddychl, vůbec si nevzpomínal, že by zadržel dech. Zakroutil hlavou a raději vstoupil. Kabinet byl pořád vybaven podle jeho úprav.
"Dobrý den." Pozdravil slušně s notnou dávkou zdvořilosti.
"Posaďte se." Řekl s viditelnou únavou v hlase Snape a nevzhlédl od papírů. Po pěti minutách mistr lektvarů vzhlédl. "Ty jsi přišel?" Ptal se překvapeně.
Harry vybuchl ve smích. Tohle nešlo. Nechtěl dát znát nebo udělat cokoliv, co nesouviselo s profesní poradou, jenže tahle otázka byla dokonale směšná. On tu sedí dobrých pět minut a ještě mu řekne, ať si sedne a pak se zeptá, jestli přišel. S námahou uklidnil svůj smích. Nechtěl Snapea naštvat. "Ano pane. Přišel jsem." Přikývl a zadržoval další výbuch smíchu.
Mistr lektvarů mu věnoval jeden ledový pohled. "Včera při tom trestu-" Začal.
"Jsem tu kvůli profesní poradě, pane profesore." Připomněl ledově a veškerý smích ho přešel. "Rád by se bavil o tom. I když stejně o mně víte dost na to, aby sem nemusel vůbec chodit."
Profesor lektvarů se tvářil naprosto nedostupný. "V tom případě vám připomínám dnešní trest. Kvůli profesní poradě vás o něj nemůžu připravit. Tudíž tu rovnou zůstanete a odbudete si ho a to samé i zítra a celý příští týden." Zavrčel. "A jak jste sám řekl. Vím o vás dost. Trest tedy začíná od teď. Vaše profesní porada skončila."
Chlapec s jizvou na čele naprázdno zalapal po dechu. " To nemůžete." Zašeptal.
"Ujišťuji vás, že mohu, pane Pottere." Štěkl. "Nebo…" Začal o něco klidněji. "Si se mnou promluvíte a vaše tresty zmizí." Nabídl profesor lektvarů.
"Když odmítnu, stejně tu budu muset týden chodit na tresty a stejně si s ním promluvím. Když budu teď souhlasit, zbavím se trestů." Rozmýšlel se. "Dobrá…" Mluvil pečlivě vybranými slovy Vyvolený. "Promluvím si s vámi." A pod nosem si zamumlal. "Stejně to byla manipulace."
Severus se pousmál. První nejtěžší krok má za sebou. "Ano byla to manipulace, copak jsi zapomněl, kdo je tu Zmijozel."
Tentokrát se usmál Harry. "A jste si tím jistý. Co když nejsem úplný Nebelvír." Tajemně nadhodil. "Co když jsem doopravdy neměl jít do Nebelvíru."
Mistr lektvarů zpozorněl. "Co tím myslíš?" Chlapec byl někdy opravdu Zmijozelský. Někdy až moc.
"Co když mě Moudrý klobouk chtěl zařadit do Zmijozelu a já odmítl? Co když byl jediný důvod, proč jsem tam nechtěl, byl Malfoy? Co když jsem přemlouval klobouk, aby mě poslal do Nebelíru za přáteli a on mi přesto říkal, že Zmijozel by byl pro mě dokonalý?" Pokládal otázky a bavil se pohledem na ohromený pohled na Snapeově tváři. Kdokoliv jiný, by si ohromení ve tváři profesora lektvarů nevšiml. Harry znal Snapea natolik dobře, že jediná mimika v jeho tváři mu řekla vše o jeho pocitech.
"Ty jsi měl být ve Zmijozelu, ale přemlouval si klobouk, aby tě poslal do Nebelvíru?" Podivil se muž s onyxovýma očima a nadzvedl obočí. V odpovědi mu bylo přikývnutí. "Vždycky jsem si lámal hlavu, proč se chováš jako Zmijozel a přitom jsi v Nebelvíru a přitom jsi byl krůček od vstupu do mé koleje." Kroutil nevěřícně hlavou. Mluvil spíše sám k sobě než k chlapci v křesle. "A to jen kvůli Malfoyovi…"
"To víte… Malfoy byl vždycky odpudivý." Zamrmlal Nebelvírský mladík.
Mistr lektvarů vzhlédl. "Měl jsi nechat udělat klobouk, co má na práci. Vše by bylo jednoduší."
"To se mýlíte." Namítl Vyvolený. "Nic by nebylo jednoduší. Já bych byl bez Rona a Hermiony a tudíž bez přátel a nikdy bych nedokázal to, co jsem doposud dokázal."
"Kdo ví." Zamračil se učitel. "Mám jednu otázku, Harry."
Chlapec, který zůstal naživu se v židli napřímil. "Ať se nezeptá na tamto. Ať se nezeptá na tamto…" Opakoval si v duchu prosbu.
"Vadí ti, že jsem byl tvůj opatrovník?" Otázal se nezvykle tichým hlasem bývalý smrtijed. "Upřímně prosím."
Místností se rozlehlo ticho.
Harry pevně sevřel oči. Nechtěl slyšet tuhle otázku. Jak moc si přál ji neslyšet, nepomyslet. Dařilo se mu ji zahnat do ústraní… Má Severuse rád. Má rád Siriuse. Koho víc? Sirius je jeho kmotr a nejlepší přítel jeho otce. Severuse bral jako svého otce, jenž nikdy nepoznal. Sirius v něm vidí Jamese. Severus v něm Jamese nevidí. Vidí v něm JEHO. Harryho. Díky tomu ho nenávidí. Sirius mu nabídl, aby se k němu nastěhoval a žil s ním. Severus s ním žil celý rok pod jednou střechou a stali se z nich… přátelé. Siriuse má rád jako svého kmotra. K Severusovi cítí víc. Hlubší cit. To nechce. Nechce mít Severuse rád. Ztratí ho a co pak? Znovu bude bez dalšího člověka. Nevadí mu Severusovo opatrovnictví nad ním. A to je to čeho se bojí. Na světě je další člověk, k němuž cítí víc než kamarádství. Miloval Ginny. Voldemort ji zabil. Měl rád Siriuse. Smrtijedka ho zabila. Měl rád Rona. Voldemort ho zabil. Nechce přijít o dalšího člověka. Teď už je pozdě. Přiznal si sám sobě krutou pravdu. Je rád. Moc rád, že byl Severus jeho opatrovníkem.
Odkašlal si a otevřel oči. "Víte, jak jsem říkal Uršule o mém vztahu k vám. Že Vás beru jako…" Zadrhl se. "Otce. Myslel jsem to naprosto vážně. Opravdu. Nedokážete si představit, jaký byl pro mě šok, když jste mi řekl o… Vašem rozhodnutí o mém opatrovnictví. Sice se to stalo a stane… Možná… Cesty časem jsou nevyzpytatelné." Promnul si nervózně ruce a pohlédl Snapeovi do očí. "Nikdy jsem tohle nikomu neřekl. Ani jsem neměl možnost. Jsem moc rád, že jste byl můj opatrovník a vůbec mi to nevadí. Víte… Přemýšlel jsem o Siriusovi. Je tu a živý a přesto. Mám raději vás než Siriuse. Vy jste mě snad jako jediný z dospělých poznal jako Harryho ne jako Jamese. Úžasného Nebelvíra, hvězdného chytače a všechno to kolem." Zatvářil se zhnuseně při vzpomínce na myslánku. "Vy jste v tomhle úplně jiný. Choval jste se ke mně i normálně. Ne jako ke zlatému chlapci z Nebelvíru. No, někdy to bylo, až nenormální chová s tou vaší nenávistí, ovšem i to patřilo k vaší hře na smrtijeda. Příjdete mi…" Zastavil se a s obavami se podíval do očí svému profesorovi.
"Co ti přijde?" Vyptával se muž s černými mastnými vlasy.
"Nic." Pípl Vyvolený "Myslím, že bych už měl jít, pane." Zamumlal a zvedal se. Nechtěl toho tolik prozradit… Jednou to udělat musel.
"Počkej, Harry." Postavil se na nohy Severus. "Tykej mi, když jsem o samotě. Přijdeš ještě zítra? Mohli bychom si ještě promluvit." Na mistru lektvarů bylo vidět, že mu dělalo velké potíže říct tu větu.
Na chlapcově tváři se objevil slabý úsměv. "Mohli. Přijdu rád. Nashledanou pane profesore."
"Nashledanou pane Potter." Popřál Snape vyprovodil chlapce ze dveří. Ani jeden z mužů si nevšiml postavy blonďatého chlapce, který doposud poslouchal za dveřmi a nyní napatě postával za brněním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karipka Karipka | Web | 28. září 2007 v 22:01 | Reagovat

Ahojky..máš moc pěkný a zajímavý blog..jukni ke mě..a zapoj se třeba do bleskovky nebo tam jen tak jukej..paa,a jestli ti to va tak sry za reklamu..

2 pekné pekné | 10. prosince 2007 v 19:45 | Reagovat

z toho že je tu málo komentářů si nic nedělej tato kapitola se prostě nedá vyjádřit slovy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama