15. kapitola - Vztahy (1. část)

14. září 2007 v 22:04 | Aileen |  Cesty času
Je tu kapitola... Podle mého názoru je příšerná. Už jen kvůli ději, pak ty chyby, které jsem zatím neopravila, ale říkala jsem si, ž raději kapitolu s chybymi nebo nic (já bych totiž kapitolu opravovala asi týden se svou "aktivitu"). Takže Chyby opravím později... No nevím, co k téhle kapitole napsat. Jen to, že za to, že tu nebyla dřív může můj bratr, pro kterého vymýšlím krutou pomstu. Za tohle zaplatí! Na dva dny zabrat PC!
No nic... Raději končím... Vypínám podsvícení klávesnice a přidávám kapitolu...
PS: Snad se vám délka té kapitoly, alespoň trochu bude líbit. Je delší než obvykle. Je to něco jako odškodné za tu dobu, co jste museli čekat..

15. kapitola - Vztahy
Severus Snape stál v učebně lektvarů, v které to vypadalo jako po výbuchu bomby. Veškeré jeho lektvary byly nadobro zničeny. Stejně jako zrcadlo na jedné stěně. Jemu to bylo v tuto chvíli jedno. Celou svou myslí se upíral na chlapce klimbajícího na patách dopředu, dozadu. Musel si sám sobě přiznat, že překročil veškeré meze. Neměl být tak hrubý a dělat mu naschvály. Chlapec si zřejmě neuvědomil, že je to jenom hra. Nebo možná uvědomil, ale nebyl schopný se ovládnout. Kvůli takové blbosti jako byla snaha uklidnit svého spolužáka ještě trest nedal. Jenže on s ním potřeboval mluvit a na tento týden měl připravenou práci. "Chabá výmluva." Upozornil se v duchu. Chlapec měl lektvar správně a on mu odebral body. Nic se nestalo. Žádný výbuch. Byl spokojený s chlapcovým sebeovládáním a pak ho provokoval dál. Neměl to dělat. Jindy by skončil hned po odebrání bodů. Dnes to bylo jinak. Dnes se nedokázal ON ovládnou. ON mistr nitrobrany a přetvářky to nedokázal. Vyprovokoval chlapce. To ON za všechno může. Jak nerad si to přiznával. Neměl dělat chyby. Mohly by někoho stát život. Navíc… Na chlapci mu záleží a tímhle dnešním výstupem mu to moc neukázal. Jak moc si přál vrátit čas a nahradit své činy… Ráno ho viděl u Uršuly a vyslechl jejich rozhovor a i přesto je na něj hnusný! Stejně je stále moc výbušný! Zdemoloval polovinu učebny a i v takovémhle věku vypustil velkém množství magie a ani neomdlel. Jiný student jeho věku by byl v bezvědomí na ošetřovně a cpali by do něj jeden posilující lektvar za druhým. Harry je opravdu mocný kouzelník a nedokáže si to sám sobě přiznat! Nikdy si tohohle nevšiml ani ON. Kouzla chlapci od učení šla sama, ovšem slečně Grangerové taky a není nějak zvlášť silná. Harry se i tak zachoval naprosto pitomě. Nechat se takhle vyprovokovat. To se ještě uvidí, jak bude cvičit svoje sebeovládání na jeho trestech… Ty mu neodpustí, už jen z principu zničené učebny! Jeho drahocenné lektvary!
Mladík s uhlově černými vlasy se pohupoval na patách a přemýšlel. Mrzelo ho, že ho profesor nesnáší a na té ošetřovně mu lhal. Musel mu lhát,protože tohle nemohla být hraná nenávist. Musel vidět, jak moc Harryho zraňuje a to se mu zřejmě líbilo. "Rád zraňuje lidi." Pomyslel si a uvědomil si, jak strašně to zní. A po tom, co právě udělal v jeho učebně ho mít raději rozhodně nebude. "Pro Merlina! Vždyť já mu zničil všechny lektvary v učebně!" Se zděšení si prohlížel podlahu před sebou. Přál by si na všechno zapomenou. Nežít. Být daleko ode všeho zla. Proč MUSÍ zabít Voldemorta? Nemusí. Nikde to napsané není. Může se klidně zabít a mít klid. Byl by s rodiči a Siriusem, ovšem v tomhle čase by lidé trpěli a to je to, čemu se snaží zabránit posledních pět let. Zabránit umírání nevinných lidí. "Jenže, kdo je v tuhle dobu nevinný?" Pomyslel si hořce. I takový Brumbál má v sobě víc zla než je zdrávo. Čím silnější kouzelník.Tím více zla v něm je. Tedy ne zcela úplně. Záleží jakou stranu si vybere, ale i tak je v něm dost zla. Neexistují dobré a špatné strany. Každá strana dělá něco špatného, jen nějaká víc a jiná míň a záleží v čem a na okolnostech. Snape je hodný a dělá zlé věci. Snape je pokaždé hodný, jen Harryho nesnáší. Nemůže ho vystát, nesnáší ho, nadává mu…
Tok jeho myšlenek zastavil dotek dlouhých bílých prstů na jeho rameni. Překvapeně zamrkal a podíval se po vlastníkovi těch rukou. Profesor stál nad ním a pozoroval ho bez své obvyklé ledové masky. Přestal se houpat na patách a neschopen čehokoliv pozoroval, co Snape řekne.
"Harry." Oslovil chlapce a nevěděl, co dál říct. "Já… Je ti dobře?" Zeptal se. Mladík s uhlově černými vlasy souhlasně pokýval hlavou. "Nechtěl by jsi jít ke mně do kabinetu na čaj?" Nabídl a o sekundu později si uvědomil, jak divně t od něj muselo znít. Je bývalý smrtijed. Nemůže jen tak zvát na čaj.
Chlapec na zemi ohromeně zamrkal. "Snape ho zve na čaj? Je mu dobře? Nesnáší mě." V skrytu duše vysvitla jiskra naděje. "A-ano." Zakoktal nahlas. S menšími problémy se postavil na nohy. Trochu se mu motala hlava. Mistr lektvarů se otočil a šel ke dveřím, které spojovaly učebnu a kabinet. Harry klopýtal za ním. Kabinet vypadal stejně jako včera po Harryho úpravách. Chtě nechtě se potulně usmál. "Nezměnil jste výzdobu, jak jste mi včera říkal." Poznamenal s klidnou tváří.
Muž s onyxovýma očima mávl rukou. "Musel jsem ráno uznat, že je to příjemná změna. Ty světlejší barvy. A ty zelené doplňky mě utvrdili v tom, že to takhle mohu nechat." Zamračeně odvětil nazpátek. "Sedni si… Prosím." Vybídl a ukázal na židli naproti jeho stolu.
Vyvolený se nervózně posadil. "O čem s ním chce mluvit? Přivedl ho do jeho kabinetu a říká mu jménem a ne příjmením… Možná se mě teprve chystá seřvat za tu učebnu." Uvažoval. Sklopil oči k zemi.
Místností se rozlehlo nepříjemné ticho…
"Já bych se chtěl omluvit za to dnešní chování při hodině…" Začal Severus a vnímal reakci svého studenta sedícího před ním. Mladík se díval před sebe a nic neděla. "Neměl jsem se tak chovat. Vím, že mi asi nevěříš, že je mi to líto-"
Harry skočil do řeči svému profesorovi. Naděje v jeho nejtemnějším zákoutí duše vysvitla napovrch. "Byla to jen hra." Řekl si v duchu. "Já vám věřím!" Vykřikl sarkasticky a nevšímaje si profesorova zvednutého obočí pokračoval ve svém proslovu. "Jenže jsem si myslel, že jste mě přestal nenávidět!" Postavil se na nohy. "Místo toho na mě při první hodině div nevyřknete nějakou kletbu! Opravdu jsem byl bláhový, když jsem vám věřil ty slova na ošetřovně, že vám nepřijdu, tak hrozný! Jak jsem mohl věřit člověku, co lhal Voldemortovi do tváře! Jak?!" Křičel hystericky a z očí mu začali téct slzy zrady a bolesti srdce.
Snape seděl překvapený v křesle a pozoroval oddechujícího mladík se slzami v očích. Takhle parovinu mu nikdo nic neřekl. Každý se ho bojí. I Albus má k němu jakýsi respekt. Navíc ho ohromila ta pravdivost slov. Choval se jako kdyby ho bytostně nesnášel, ovšem v hlouby duše měl chlapce rád jako nikoho před ním. "To není pravda, že tě nenávidím!" Vykřikl i tentokrát Severus. "Já… Přiznávám, že jsem to dnes o hodině přehnal, ale to neznamená, že tě nenávidím. Nesmíš zapomenout, že jsem stále ještě zvěd pro Brumbála a Voldemort mi důvěřuje. Nemůžu se k tobě začít chovat jako k někomu jinému. Myslel jsem… Doufám jsem, že to pochopíš." Uzavřel mistr lektvarů.
Chlapec, který zůstal naživu se mezitím uklidnil a posadil na židli. V duchu si nadál do blbů. Mělo ho napadnout hned o co v té dnešní hodině šlo. "Promiňte." Zamumlal rozpačitě a upřel pohled na tkaničky u bot.
"Za co?" Nechápal profesor lektvarů.
"Za to, co jsem vám řekl a myslel si." Vysvětlil mladík se smaragdovýma očima.
Snape neodpověděl a jen ho pozoroval bez jediné známky citu. Pohodlněji se posadil na křesle a upřel své černé oči na chlapce před ním. Ten propalován pohledem se podíval so profesorových očích. "Slyšel jsem, co jsi dnes ráno říkal na záchodech tomu otravnému duchovi." Promluvil po delším trváním ticha profesor lektvarů.
Potter zalapal po dechu. "Úplně všechno?" Zašeptal zděšeně otázku, která ho v tu chvíli nejvíce trápila.
"Nejsem si jistý, co myslíš pojmem úplně všechno." Zironizoval poslední dvě slova učitel. "Ale slyšel jsem tě mluvit o mé osobě." Přiznal a sledoval mladíkovu reakci.
"Umngrht…" Přiškrceně vydal prapodivný zvuk Harry. Tohle by nečekal ani v těch nejdivočejších snech. Co si o něm teď asi musí myslet? Co všechno vlastně řekl. Snad nenadával. "A… A co si myslíte o mém názoru na vás?" Dotázal se.
"Já… Víš…" Zamotal se Severus do své vlastní intriky. Chtěl, aby chlapec řekl něco ve smyslu. Je vám odpuštěno a ne tohle! Jak má odpovědět?
Harry se v duchu bavil pohledem na bezmocně přemýšlejícího Snapea. Nestávalo se často, aby obávaný "netopýr" alias učitel lektvarů nedokázal říct větu s reálným smyslem. A ne se omezovat na jednoslovné a nic neříkající výrazy.
"Nevím, co si o tom mám myslet. Na jednu stranu jsem rád, že je někdo, kdo mě nenávidí. Na druhou stranu se bojím, že to nebude dobré. Voldemort se bude snažit využít každé své slabiny a těžko by si nechal ujít něco tak… pro tebe významného." Prozradil čistou pravdu profesor lektvarů a zadíval se do smutných očí svého studenta.
"A co si vy myslíte o mě, jaký ke mně máte vztah?" Vyhrkl Harry dřív než si uvědomil význam té věty. Zakryl si pusu a vyděšeně shlížel na svého profesora. Ten nevypadl naštvaně spíše překvapeně tou otázkou. Přesto se chlapec naproti stolu cítil nepříjemně napjatý z reakce a případné odpovědi.
Bývalý smrtijed si odkašlal. Chtěl odpovědět, ale uvědomil si jeden detail. Nevěděl co… On nikdy nedával city najevo ani ve formě slov ani pohledů či činů. Nikdy. Pořádně ani neví, jak se to dělá. Co chce tomu chlapci říct? Zatřepal hlavou. "Myslím, že bude nejlepší, když vám něco ukážu." Zamyšleně oznámil muž v černém hábitu a bez dalšího slova zmizel v krbu se slovy. Brumbálova pracovna.
Chlapec s jizvou na čele ohromeně koukal na místo, kde před několika sekundami stál jeho profesor lektvarů. "Proč šel k Brumbálovi?" Zamrmlal do vzduchu. Trochu si oddychl i přesto se úplně neuvolnil. Nejistota na něj dopadala ze všech stran. Proč najednou Snape odešel k Brumbálovi? Proč říkal "Myslím, že bude nejlepší, když vám něco ukážu"? Proč ho tu nechal samotného? Proč?
Deset minut se nic nedělo… Pak se v krbu objevily plameny a z nich vystoupil Snape ve svém černém hábitu s myslánkou v ruce. Bez komentáře ji položil na stůl a kousek odstoupil. Poklepal si hůlkou na spánky a zamumlal několik slov. Ze spánku se mu táhla dlouhá šňůrka stříbrné hmoty. Položil ji do mydlinky a u klidil hůlku zpátky do hábitu. Poté se podíval na vyděšeného a nervózního chlapce před sebou. "Copak pane Pottere? Bojíte se myslánky?" Neodpustil si poznámku a ušklíbl se nad mladíkovým škubnutím při těch slovech.
Potter se postavil na nohy a zděšeně díval na svého profesora. Proč přinesl mydlinku a dává tam vzpomínky? Snad nechce trénovat nitrobranu. Vždyť mu ještě neodpověděl na jeho otázku. "N-ne nebojím." Vypravil ze sebe s potížemi roztřeseným hlasem, což mu v téhle chvíli moc jeho slova neutvrdilo.
Severusovi se na tváři objevil nefalšovaný upřímný úsměv. "Tak proč se tváříte, tak vyděšeně pane Pottere? Neučil jsem vás náhodou skrývat své pocity?" Vyptával se a v hlasu mu znělo pobavení.
"Ne… Tedy ano." Nepřítomně zašveholil do vzduchu. Ještě živě si vzpomínal na jeho pátý ročník a nehodu se Snapeovou myslánku, kdy shlédl nehezkou pravdu o své otci. S otázkou v očích se zadíval do černých duhovek.
"Chtěl jste znát odpověď na svou otázku a ta je tady v mydlince." Ukázal mistr lektvarů na misku s ozdobnými ornamenty.
"To pro mydlinku jste šel k řediteli?" Otázal se se zvědavostí v hlase.
"Ano." Zavrčel Severus. "Chcete znát tu odpověď nebo ne?" Vyzývavě se ptal profesor lektvarů a lehce nadzvedl pravé obočí.
Nebelvírská hrdost se ozvala v plné síle. Nenechá se zastrašit špatnými vzpomínkami. "To se mám kouknout na vaše vzpomínky?" Pronesl trochu skepticky.
"Ano." Zasyčel Snape. "To jste tak natvrdlí, že vám to nedochází?"
Chlapec se smaragdovýma očima to přešel bez poznámky. Přistoupil myslánce a ponořil se do Snapeových vzpomínek sledovaný svým profesorem.
Objevil se před malým domkem s nízkým bílým plůtkem. Bylo zřejmě léto a na nebi svítilo slunce a v dohledu nebyl jediný mráček. Dům byl postavený uprostřed zahrady se záhony růží u oken a těsně dle plůtku, jinak samá tráva. Domek byl přízemní ve tvaru obdélníku a s doškovou střechou a zářivě bílou omítku. Na oknech byly připevněny truhlíky s muškáty. V jednoduchých plastových oknech hnědé barvy byly krajkové záclony zakrývající vnitřní prostory.
Těsně vedle Harryho hlavy se ozvalo mohutné prásknutí od přemístění. Poděšeně uskočil a vytáhl hůlku. Po několika sekundách si uvědomil, že je to jeho profesor a je ve vzpomínce. Nikdo mu tu nemůže ublížit. Mistr lektvarů se obezřetně rozhlédl kolem sebe. Jeho černý plášť vál v jemné větříčku. Bez otálení vstoupil do domu následovaný chlapcem nahlížejícím do vzpomínky.
Dům nebyl veliký, jak se zdál z venku. Po vstupu jste stanuli v jakési chodbě sloužící jako křižovatka do různých pokojů a místností. V této chodbě bylo několik věšáků a prazvláštních tvarů skříní. Na první pohled bylo jasné, že tu bydlí kouzelník. Pohybující krajina na obrazu to jen potvrzovala. Byli zde celkem čtyři dveře. Dvoje na pravé straně a dvoje na levé
Vešli do prvních dveří napravo. Bez klepání otevřel jeho profesor dveře. Byl to obývací pokoj. Místnosti vévodila sedačka s křesly červené a zlaté barvy. Při stěnách byli různé poličky a skřínky s nejrůznějšími věcmi. Našli by jste tu zarámované obrázky Bradavic i detektory černé magie a spoustu knih různých barev a velikostí. Stěny pokojíku ladily světle červenou barvou k pohovce a na zemi byl položený hustý zlatočerný koberec s vysokými chlupy. V jednom z křesel seděla postava starého muže s bílými vousy a jasně modrýma očima. Oblečen byl v modrém hábitu s třpytivými tečkami znázorňující noční oblohu. (pozn.: Dokážete se představit, jak se ty barvy museli tlouct.J) Profesor Albus Percival Wulfric Brian Brumbál. Ředitel Bradavické školy čar a kouzel.
Brumbál vzhlédl od knihy, kterou právě četl a rukou ukázal na křeslo proti němu.
Snape si beze slova sedl. "Dobrý den. Chtěl jste se mnou mluvit, řediteli?"Zdvořile se optal a smetl si neexistující smítko z hábitu.
"Vítám tě Severusi. Jsem rád, že jsi zavítal." Usmál se největší čaroděj 20. století a ignoroval profesorovu otázku. Harry se posadil na pohovku a sledoval rozhovor mezi dvěma lidmi. "Jak se daří, Severusi?"
V odpovědi mu přišlo jen zavrčení.
"Jsem rád, že dobře." Zamumlal si k sobě Albus. Odložil knihu na stole a sepjal své ruce k sobě. "Možná se ptáš, proč jsem chtěl, abys přišel." Odmlčel se a upřel pohled na Snapea. "Jak jistě víš, Harry bude mít za měsíc narozeniny. Jistě víš, že až bude Harry plnoletý musí u něj být právoplatný poručník, aby stvrdil, že Harry je opravdu Harry a ne někdo pod mnoholičným lektvarem…" Zastavil se.
"A co já s tím?" Zasyčel mistr lektvarů. Vůbec tu nechtěl být. Raději by byl u svého lektvaru. Ředitel mu nevadil, ovšem hovor o pitomci Potterovi nemusel poslouchat.
"Severusi. Poručník musí zastávat svou funkci alespoň tři týdny před chlapcovými narozeninami a pochop. Já tu dlouho nebudu. Jsem starý a můžu zemřít každým dnem. Válka mě vyčerpává a Voldemort si je toho vědom. Bude se mě snažit odstranit z cesty. Harry musí mít opatrovníka, který by odolal útoku Voldemorta. Sám si určitě na vlastní kůži pocítil v den svých narozenin přivolávací kouzlo, jenž tě přeneslo na ministerstvo, kde tvůj otec podepsal papír o tom, že jsi to opravdu ty… Jestli by se tohle stalo a Harry by neměl poručníka, schopného podepsat ten kus pergamenu, byl by na nejméně týden zavřen na ministerstvu a zkoumán jestli je to opravdu on… Sám moc dobře víš, kdo nyní ovládá ministerstvo a kam by se asi Harry dostal kdyby tam zůstal déle, jak deset minut." Zadíval se svému bývalému studentovi do očí ředitel.
Severus znejistěl. "A proč mi to všechno říkáte? Co to má společného se mnou?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama