13. kapitola – Vítej doma Harry (1. část)

5. září 2007 v 20:01 | Aileen |  Cesty času
Napsala jsem kapitolu k Cesty času a přístí bude taky k téhle povídce. Rozhodla jsem se přidávat po třech kapitolák ke každé povídce. Z jednoho prostého důvodu. Když přidávám jednu kapitolu k té pak k druhé, začíná se mi to motat a kapitoly píšu o dost pomaleji... Tuhle kapitolu věnuji Mex (Snad si správně pamatuji jméno.) za to, že opravila první část téhle kapitoly. Pak už jsem ji s tím nechtěla otravovat. Má určitě svých starostí dost...

13. kapitola - Vítej doma Harry
Nad Bradavickým hradem se vznášel jemný ranní opar mlhy. Před třemi týdny přijeli studenti z Vánočních prázdnin a nyní se opět ponořili do učení. Venku byl deseticentimetrový poprašek sněhu. Postupně se oteplovalo a sluníčko svítilo čím dál tím víc. Byl pondělní podvečer a studenti a profesoři Bradavické školy čar a kouzel se scházeli ve Velké síni na večeři. Profesorka Umbridgerová, která zde učila obranu proti černé magii přišla ve svém růžovém kompletu a s tváří našpulenou v úsměvu až vypadala jako opravdická ropucha. Většina studentů na ni shlížela s nenávistí v očích. Jak by ne, když je tu nenáviděná třemi kolejemi kromě Zmijozelu víc než učitel lektvarů profesor Snape.
Místností se rozlehlo obrovské zadunění až některé poháry na stolech zaklimbaly na hranách a hrozilo jejich vylití. Studenti ustali ve svých aktivitách s jídlem a s děsem smíchaným se zvědavostí zjišťovali zdroj onoho hluku. Dvě postavy se rozzářily a na malý okamžik zmizely. Hned na to se objevily uprostřed místnosti doprovázeny světlem ve tvaru pergamenu kolem jejich nohou. Harry Potter a Severus Snape stáli vedle sebe a světlo ozařující jejich nohy pomalu mizelo.
Oba dva se kolem sebe zmateně rozhlíželi. Jako první se vzpamatoval profesor lektvarů a s rozhořčeným výrazem ve tváři se podíval na svého studenta. "Co jste to zase provedl, Pottere?! Vypadá to, že jste to zase zkazil!" Zavrčel a probodával svého studenta pohledem.
Harry si zmateně prohlížel své tělo. Kouzlo se zřejmě povedlo a on je ve své mladším já, jen někdy v polovině ročníku. Podíval se automaticky k učitelskému stolu. Seděla tam Umbridgerová a zbytek učitelského sboru bez Brumbála. "Já… Já nevím… Asi byla někde chyba." Koktal. "Copak za to můžu jenom já?! Vždyť jste mi mohl taky pomoct místo toho, aby jste mě zabíjel pohledy a trousil jízlivé poznámky na každém rohu!" Zasyčel nazpátek.
"Jestli si vzpomínáte. Já byl proti! Tak mi řekněte jediný důvod proč bych vám měl v tom přiblblém nápadu pomáhat a tím vás podporovat. Stejně jsme tímhle nic nedocílili, jen ztrácíme čas a energii." Pronesl jízlivým hlasem Snape.
Chlapec, který zůstal naživu se nadechoval k nehezké odpovědi, když si všiml plné Velké síně pozorující je se zatajeným dechem. Zavřel pusu. Zakroutil hlavou a nenápadně poukázal na situaci okolo nich.
Mistr lektvarů pochopil narážku a s nejledovějším hlasem pronesl. "Odebírám Nebelvíru deset bodů za vaši drzost mě obviňovat a zítra v sedm hodin si odpykáte školní trest u mě." S tím se obrátil k východu a zmizel za dveřmi.
Mladý Potter se nervózně rozhlédl. Většina studentů se po odchodu Snapea vrátila ke své předešlé činnosti. Někteří na něj stále upírali oči a něco šuškali svým sousedům. Pokrčil rameny a přešel k Nebelvírskému stolu, kde seděl Ron a Hermiona. "Ron a Hermiona a… Ginny a BA a Brumbál." Radoval se v duchu. Po dlouhé době poznal, co měl v pátém ročníku a vůbec si toho necenil. Byl na všechny nevrlý a mrzutý. V jednom kuse ve stresu a přitom to nebylo, tak hrozné. Měl všechny své přátele, které za rok mít nebude jestli s tím něco neudělá. ON s tím něco udělá. "To přísahám." Zamumlal a posadil se vedle Ron a Hermiony. Ginny seděla nedaleko s rukama roztaženýma předváděla jedné své kamarádce kouzlo z přeměňování. "Musím si s ní později promluvit." Uvědomil si. "Později. Až se trochu vzpamatuji." Okřikl se.
"Co to bylo? Jednu dobu jsi seděl tady a pak jsi stál uprostřed místnosti se Snapem!" Vykřikl ohromený zrzek. Na jídlo na stole úplně zapomněl.
"Nevím." Zakroutil hlavou chlapec se smaragdovýma očima. "Nějak si na to nepamatuju." Zamrmlal a nabral si na talíř večeři.
"Bylo to opravdu zvláštní." Poznamenala hnědovlasá dívka a s rozčepýřenými vlasy. "Nikdy jsem nic takového neviděla ani nečetla. A jak jsi se pak bavil se Snapem…" Nechala otevřenou větu.
"Hmm…" zahuhlal s plnou pusou Potter. "Kolikátého je a co je za den?" Vyptával se 'nenápadně'.
Ron se zamračil. "Je ti dobře kamaráde?" Zeptal se. "Je pondělí 25. ledna"
"Sakra. Já mám dneska nitrobranu se Snapem, co?" Vybavil si staré vzpomínky na den, kdy viděl Snapeovu nejhorší vzpomínku. Nepříjemně se otřásl. Nesnášel svého otce za to, jak se choval ke Snapeovi. Bylo to nespravedlivé a kruté.
"Moc se ti tam nechce, co?" Ptal se Weasley.
Záporně zakroutil hlavou. Mrkl na hodinky na své ruce. "Já půjdu.Nemám už ani patnáct minut. Nerad bych přišel pozdě." Zamumlal a zvedl se ze židle. Před východem z Velké síně ještě jednou pohlédl k Nebelvírskému stolu a neznatelně se usmál. "Vítej doma, Harry." Pomyslel si a šel ke kabinetu profesora lektvarů. Celou cestu přemýšlel a dával si dohromady znalosti a vzpomínky. Na jednu stranu byl šťastný. Na druhou zas litoval, že si nepamatují, co všechno spolu zažili v šestém ročníku a části pátého. Jak chodil s Ginny. Jak spolu byli na plese. Jak uspořádali oslavu Hermioniných narozenin ve společence ani to, jak dali dárek každému z profesorů k Vánocům… Nad poslední vzpomínkou se musel usmát. Ten pohled byl k nezaplacení.
***
Předvánoční atmosféra naplňovala zdi Bradavického hradu. Většina studentů školu opustila a odjela po skončení vánočního plesu domů za svými rodinami. Obzvlášť v těchto časech se každý snažil být se svou rodinou, co nejvíce. Na hradě zůstalo jen šest lidí. Čtyři Nebelvírští studenti, jeden student z Havraspáru a jeden z Mrzimoru, o rok mladší než čtveřice.
***
Bez přemýšlení zaklepal na dveře kabinetu profesora lektvarů. Zpoza dveří se ozvalo nevrlé mručení a vchod se s trhnutím otevřely. "Co chcete?!" Vyštěkl nevrlý hlas mistra lektvarů a podíval se na svého studenta.
"Je pondělí, pane. Mám doučování z lektvarů." Vrátil mu zelenooký chlapec a drze prolezl kolem profesora do místnosti. Posadil se na židli a nenápadně si prohlížel výbavu lektvarů. Za ten čas pozapomněl, co všechno Snape měl u sebe v kabinetě za lektvary.
Dveře bouchly. "Nejste nějaký drzý, Pottere." Zasyčel Severus a na tváři se mu z ničeho nic rýsoval úsměv, který používal při hodinách lektvarů, když Harry zničil elixír a on mohl odebrat body. "Odebírám dvacet bodů Nebelvíru za vaši drzost."
Potter se ušklíbl. "Nebelvír bude touhle rychlostí na nule během jednoho večera." Poznamenal.
"Chcete, abych odebral další body?" Vyhrožoval profesor a posadil se naproti chlapci na své místo. "Zase začínáte být nesnesitelně arogantní."
"Nesnesitelně arogantní." Pomyslel si a uvědomil si jednu věc. Po smrti Siriuse se změnil a jeho sebevědomí kleslo pod bod mrazu. Předtím se drželo na nule. Možná proto se nechtěl vrátit Snape do téhle doby. "Vy zas začínáte být ten nesnesitelný netopýr." Zašklebil se nazpět.
"To bude další školní trest na další večer." Zamyslel se nahlas bývalý smrtijed.
"Ale…" Chtěl namítat Harry.
"Ale nic." Zasyčel Snape. Vytáhl hůlku a postavil se. "Přišel jste na nitrobranu, ne? Tak se jí pojďte učit."
"Ale vždyť ji umím!" Vykřikl dotčeně a i přesto se postavil a připravil si hůlku.
"Chtěl jste říct. Budu ji umět." Sarkasticky ho opravil mistr lektvarů.. "Tři… Dva… Jedna… Legilimens." Vyslal kouzlo.
Chlapec, který zůstal naživu sebou cukl pod náporem kouzla. Snažil se vytvořil si obranu, což se mu z části povedlo. Tedy do té doby než ji Snape svým prudkým a silným útokem prolomil. Před očima se mu míhaly vzpomínky. Pokoušel se je zapudit hluboko do své mysli.
…Ryšavá dívka padala na zem pod náporem zelené kletby. Voldemort se smál a přihlížel neštěstí mladého kouzelníka s havraními vlasy… Hermiona ležela u Munga a něco neustále mumlala… Sirius propadal za oblouk na odboru záhad… Ron se naposledy podíval na Harryho a poté naposledy zavřel oči… Mladík hleděl na dopis od Voldemorta se skleným pohledem a nemohl uvěřit, že ho ten bastard připravil o dalšího milovaného člověka na jeho narozeniny… Dudley mu sebral správně vyplněný test a vyměnil ho za svůj s chybami… Stál před branou Bradavického hradu a po boku mu stál Ron a s Hermionou. Vesele se usmívali a mávali na Hagrida s tesákem u nohou vracejícího se ze Zapovězeného lesa…
Při poslední vzpomínce sebral poslední zbytky sil a odrazil profesorův útok kouzlem expelliarmus. To mu však bylo jedno. Před očima stále viděl pohledy všech mrtvých. Z oka mu stekla jedna jediná slza o velikosti hrachu vyzařující jeho pocity. Zatřepal hlavou a zahnal chmurné myšlenky. Rukou si setřel slzu a podíval se na svého profesora. Ten stál proti němu a taky hleděl někam do dálky. Ozvalo se klepání na dveře. Muž s onyxovýma očima sebou cukl. "Malfoy." Zavrčel Harry a posadil se na židli.
Snape mu věnoval pohled jasně říkající. "To si jako myslíš, že já to nevěděl. Já tu byl v minulosti taky." A beze slova otevřel dveře. "Draco. Co potřebuješ?" Zeptal se hraně milým hlasem.
"Promiňte, že vás vyrušuji, pane profesore, ale profesorka Umbridgerová potřebuje vaši pomoc" Odpověděl Malfoy. "Našli Montaguea! Je nacpaný a vzpříčený v jedné záchodové míse ve čtvrtém patře."
"Jak se tam dostal?" Vyštěkl otázku.
"To nevím, pane, je trochu zmatený."
"Tak dobrá, dobrá." Přikývl muž s umaštěnými vlasy. "Pottere, počkejte tu chvíli. Hned budu zpět. Zůstanete tu a na nic nebudete sahat. Je vám to jasné?" Otočil se a vyšel z kabinetu.
Než Malfoy vykročil za ním, stačil se za jeho zády na Harryho tiše zapitvořit. "Doučování z lektvarů?"
Vyvolený hodil po mladém aristokratovi vraždící pohled a otočil se na židli zpět před sebe. Přemýšlel, co tu bude dělat než se Snape vrátí. Netoužil se zabývat myšlenkami nad smrtí svých přátel, které vyjely napovrch po nitrobraně. Teď ne. Jsou tu a živí. Nač se trápit? S tichým povzdechnutím se rozhlédl po temné místnosti. Vypadalo to tu na jeho vkus moc temně. "Co kdybych to tu Snapeovi trochu poupravil?" Napadl ho šílený nápad. V duchu si popřál ke své genialitě. Alespoň tu nebude taková nuda. Navíc Snape mu odebrat body nebude moct. Na NIC totiž NESÁHNE. Jen tomu změní barvu nebo vzhled. Zvedl hůlku doposud klimbající v jeho rukou. Kritickým okem prohlédl každý kout místnosti. V duchu si vybavil několik zaklínadel z přeměňování. Rozhodl se začít od místa, kde byly nějaké stohy papírů v pravém rohu ode dveří. Vůbec se mu nelíbily takhle srovnané eseje studentů. Pomocí jednoduchého kouzla vytvořil malou kartotéku ze světlého dubového dřeva a přesunul tam všechny eseje seřazené podle jmen a ročníků. Podobné kouzlo provedl i u zbylého nábytku v místnosti, který nyní dostal světle dubovou barvu. Kriticky pokýval hlavou. Musí ještě trochu zjemnit a vyladit ty ostré tvary do elegantních křivek. Párkrát ještě zamával hůlkou. Sem tam musel kouzlo zopakovat. Docela ho štvalo, že se mu nevedou, ale vždy se mu nakonec povedli. Bylo to pět minut, co odešel Snape a on už měl nábytek ve světle hnědém odstínu s elegantními tvary. Nyní přesunul svou pozornost na podlahu a stěny. Kameny na podlaze změnil v teplou dřevěnou dlažbu se zeleno stříbrným kobercem s černými okraji a latinskou větou jako je pod erbem Bradavic. Usmál se pro sebe. Stěny změnil z šedivé na zelenou se stříbrnou lištou při zemi a u stropu bílé barvy. Obrátil svou pozornost ještě na obsahy skříní. Ty hnusy naložené, uschované či zakonzervované se rozhodl zakrýt zavíracími dvířky skříní. Zamyslel se. Celá místnost byla moc ponurá a tmavá, i přes zesvětlený nábytek. "Lumos solemus maximus." Pronesl kouzlo s úsměvem na rtech. Místnost se o dosti rozjasnila. Svíticí kouzlo bylo upraveno na svícení pouze v přítomnosti alespoň jedné osoby v místnosti. Na stěnu za stůl dal ještě obraz znázorňující krajinu typickou pro zrovna působící roční období a časovou hodinu. Lehce se blaženě usmál posadil se do židle přeměněné do pohodlného křesla naproti stolu a mávnutím hůlky zapálil kamenný krb. Takováhle idylka mu vyhovovala. Kouzlení ho dosti unavilo. Překvapivě rychle… Zamyslel se nad účinností své magie a neurčitě hleděl do plamenů v krbu. Nevědomky si i vytvořil zatím nejsilnější obranu své mysli za svůj život.
Severus Snape se vracel do svého kabinetu s překvapivě přívětivou náladou. Pohled na Montaguea v záchodové míse byl vskutku komický. Bez zpomalení vrazil do svého kabinetu. Ve dveřích byl nucen se zastavil a překvapeně zírat před sebe. Jeho temný kabinet byl světlý! Zděšeně zakroutil hlavou a vešel dovnitř. "Pottere!" Zakřičel na celý kabinet a bouchl s dveřmi. Nikdo jiný by si nedovolil jeho kabinet upravit.
Harry se postavil na nohy a hledal zdroj křiku. U dveří si všiml rudého Snapea se zatnutými pěstmi a blesky létajícími z očí. "Ano pane?" Zeptal se nevinně.
"Co jste to tu provedl! Jak jste se mohl opovážit na něco sáhnout!" Pronesl naprosto ledovým hlasem a probodával Nebelvíra pohledem. Několika kroky se dostal ke svému stolu.
"Ale pane profesore. Já na nic nesáhl." Poznamenal s úsměvem. Vytáčet Snapea byla taková zábava!
Profesor lektvarů se přestal ovládat a rozhodil rukama kolem sebe. "A co je podle vás tohle? Tahle změna mého kabinetu! To se udělalo samo?" Křičel.
"Ne, to se mi povedlo s mou hůlkou. Pěkné, že? Rozhodně je to tu lepší než předtím." Usmál se chlapec, který zůstal naživu.
Severus zhluboka dýchal ve snaze se uklidnit. Žádný Nebelvír ho nemůže vytočit. To je nemožné, nepřípustné, irelevantní… S již klidnou tváří se posadil za stůl. "Nezakázal jsem vám náhodou na nic nesahat?" Zavrčel a v duchu uznal, že to křeslo je o hodně pohodlnější než to předchozí. Vlastně i ta místnost vypadala… útulněji a tepleji.
"Já nanic nesáhl, pane profesore. Já pouze kouzlil hůlkou." Zašklebil se Vyvolený.
Mistr lektvarů se zamračil. Ten chlapec je až nepřirozeně Zmijozelský. Hodil by se spíše do Zmijozelu než do Nebelvíru. Na tváři se mu rýsoval poprvé za dlouhá léta opravdový úsměv.
Harry se zarazil. Snape se usmívá! Co je tu směšného? Zmateně se rozhlédl okolo sebe. Neviděl nic směšného ani vtipného. "Čemu se smějete, pane profesore?" Ptal se bez jakékoliv ironie či jízlivosti v hlase, pouze s čistou zvědavostí.
"Jsi víc Zmijozelský než si kdokoliv myslí." Vysvětlil muž s onyxovýma očima.
Chlapec se smaragdovýma očima sebou cukl. "Zmijozelský?" Vydechl a vzpomněl si na slova Moudrého klobouku v jeho prvním ročníku.
"Ano. Zmijozelský. Nechápu, jak jsi se se svými vlastnostmi mohl dostat do Nebelvíru. Jediné v čem jsi Nebelvír je tvá odvaha a přátelství. Nic víc. Tvé taktiky i myšlení jsou Zmijozelské." Vypověděl bývalý smrtijed a jeho úsměv se ještě rozšířil po pohledu na chlapcův ohromený pohled.
"Je to možné." Připustil neochotně Potter, čímž vyvedl z míry svého profesora.
"Co tím myslíte? Vy víte o svých vlastnostech?" Podivil se Severus.
"Vím." Přikývl Harry. "Moudrý klobouk mě chtěl poslat do Zmijozelu, ale já chtěl do Nebelvíru za Ronem." Řekl skoro šeptem.
"To je mi doznání." Poposedl si pohodlněji Snape. "Zlatý Nebelvírský chlapec a měl být ve Zmijozelu." Zakroutil nevěřícně hlavou. "Měl jste to nechat klobouk udělat. Byl by z vás skvělí Zmijozel."
"Možná." Pokrčil rameny. "Takže se vám,líbí nová výzdoba kabinetu?" Změnil téma.
"Váš vkus je překvapivě světlý. Bude náramně zajímavé poslouchat mé věrné Zmijozeli, jal si šuškají, že jejich vedoucí fakulty a obávaný smrtijed má kabinet ve světlých barvách." Sarkasticky poznamenal a ještě jednou se podíval po místnosti.
"Ale líbí se vám to, ne?" Vyptával se se šibalským úsměvem Vyvolený.
"Není to špatné." Přiznal neochotně. "Ale zítra to změním zpátky na svou temnou, útulnou místnůstku. Ale i tak jste si vysloužil školní trest do konce týdne, pane Pottere." Škodolibě se zatvářil mistr lektvarů.
"To není spravedlivé!" Vyskočil pobouřeně z křesla. "Vždyť se vám to líbí! Navíc jsem neudělal nic špatného. Ničeho jsem se nedotkl a ani neodešel. Nic jsem neporušil. Je to nespravedlivé." Prskal první argumenty, co mu přišli na mysl Harry.
"Zmijozel." Podotkl naprosto klidný Snape. "Jak dlouho jste to vymýšlel? Jednu sekundu? Tímhle výrokem o nespravedlnosti jste dokázal jaký jste Zmijozel. Neuvažoval jste o přeřazení?"
Chlapec s jizvou na čele vyděl rudě od vzteku. Navenek nedal nic znát. "Můžete přestat s tím ZMIJOZELEM. A ne neuvažoval jsem o přeřazení." Zavrčel. "Můžu už jít na kolej, pane profesore? Je docela pozdě a já nechci, aby o mě mí spolužáci měli strach."
"Běžte. A nezapomeňte na tresty do dokonce týdne. Čekám vás tu zítra v sedm." Jízlivě připomněl profesor lektvarů.
"Naschle." Rozloučil se a rychle opustil kabinet. Jak jen ho dokáže Snape naštvat těmi jeho výroky a zkazit mu dobrou náladu! "Netopýr jeden! Srabu! Smrtijed zpropadený! Netopýr! Netopýr! Netopýr!" Mumlal si pod nosem a naštvaně kráčel ke společenské místnosti. Zarazil se před vchodem. "Vždyť nezná heslo!" Uvědomil si. V paměti pátral po heslech z pátého ročníku. "Chrabré srdce?" Zkusil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sifon sifon | Web | 5. září 2007 v 20:03 | Reagovat

Cau...mas peknej blog...my web:www.mightyducks.er.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama