3. kapitola - Ginny

18. července 2007 v 16:00 | Aileen |  Harry Potter a les Stínů
Tak a je tu kapitola... Hmmm vím. Trvalo mi to kapku dlouho, ale jsem ráda, že jsem ji napsala. Tahla kapitola patří těm, co mi napsali alespoň jeden komentář k povídkám. Jo a omlouvám se, že nepřibyla jako prvni k Cesty času, ale ja začala psát tuhle, protože měla nejvíce hlasů a pak se najednou objevili hlasy k Cesty času a já ji pořád nemám napsanou. Mám jen první dvě strany... Berte to zatím jako výkupné, ještě dnes se pokusím přidat i k Cesty času.

3. kapitola
Paprsky světla dopadali na chlapce s černými havraními vlasy ležící na posteli. Ten jen něco zamručel a převalil se na druhý bok a pokračoval v předešlé činnosti. O patnáct sekund později práskl průvan s dveřmi ošetřovny a Harry vyletěl z postele a začal se shánět po hůlce. Nikde ji neviděl. Rozhodl se, že se na to zeptá madam Pomfreyové. Čekal pět minut, deset minut, dvacet minut, čtyřicet minut a stále nikdo nepřicházel. Z postele se mu moc nechtělo. Nehodlal dopadnout jako včera. Přemohl se zůstal ležet v posteli.
Ani ne o minutu později přišla madam Pomfreyová s lektvary. Zle se na něj podívala a podala mu ošklivě vypadající lektvar se slovy "Tohle vypijte." Hned odkráčela.
Harry zase osaměl. Neměl tu odvahu se jí zeptat na hůlku. Aby se nenudil vytáhl knihu mrtvých a četl si po zbytek dne. Ošetřovatel stále po včerejšku zuřila a pokud to nebylo akutní k Harrymu vůbec nezavítala. Na jednu stranu to ocenil, ovšem nemohl se jí zeptat na hůlku, když tu věčně není. K večeru se konečně objevila Pomfreyová a Potter byl nucen přestat číst a schovat knihu. Zatím se mu povedlo se dostat na stou stránku a zapamatovat si většinu kouzel a postup pro kouzlení.
"Vypadá to nadějně" pomyslel si Harry. Madam Pomfreyová nebyla naštvaná a zmizela nálada 'Všichni, kdo mě neposlechnou jsou mrtví. Pacient, ne pacient'
"Um… Madam Pomfreyová nevíte, kde mám hůlku?"
Lékouzelnice ho zpražila pohledem "Nevím na co by jste ji měl právě potřebovat, ale vaše hůlka… Se při nárazu zlomila" oznámila a okamžik si Vyvoleného starostlivě prohlížela. Po chvilce šáhla do hábitu a vytáhla přelomený klacek na dvě části. Položila je na stole a odešla k sobě do kabinetu. Harry aniž by si to uvědomil vzal do ruky hůlku a s prázdným výrazem ji pozoroval.
"Ne to není možná! Jediná hůlka, která ke mně šla a je… zlomená - Třeba se najde jiná, co ti půjde. - Ale tahle jediná byla sestra Voldemortovy hůlky. Jak se to stalo? - Ty si nepamatuješ, na to křupnutí dřeva, hned po tom, co jsi dopadl na zem? - Já myslel, že si něco zlomil! - No jasně dřevěnou kost ne? - A proč by ne?! - Protože jsi člověk i když inteligence jsi moc nezdědil, co? - Hele, ale nejsi náhodou ty i já jedna a táž osoba. - Já bych se s tebou nikdy do kupy nedal… - Když myslíš a laskavě buď ticho a nech mě přemýšlet!"
Ještě chvíli jen ležel a po pár minutách zaspal… Dny na ošetřovně probíhali stejně. Ráno se vzbudil, vypil lektvary, celý den četl a učil se nová kouzla a večer znovu lektvary a spánek. Z postele se zatím neodvážil vylézt. Na ošetřovně strávil týden a nikoho, kromě madam Pomfreyové nezahlédl. Kdykoliv přišla musel rychle schovat knihu. Začínal se nudit a tak se osmí den odhodlal položit otázku. "Kdy mě odsud pustíte?"
Ošetřovatelka se jen usmála a odpověděla. "Třeba ihned."
"Ale…" začal Harry a uvědomil si, co řekla "Ihned?"
"No ano. Jste už zdraví, ale když jste se neozval, tak jsem myslel, že vám ještě není dobře." Pokrčila rameny.
"Můžu tedy odejít?" Mladý Potter váhavě pohlédl lékouzelnici do oči. Přikývla. "Jupíííí"
Ani se nenadál a Poppy mu donesla oblečení a veškeré jeho věci. Nenápadně si do kufru hodil meč a knihu, zatímco se oblékal. Z ničeho nic si povšiml menšího detailu. Kam má jít? Jako by mu Madam Pomfreyová četla myšlenky. Odvětila "Poslala jsem zprávu profesoru Lupinovi. Každou chvíli by tu měl být." Chlapec, který přežil pouze lehce kývl hlavou na souhlas. Trochu se mu motala hlava, ovšem nechtěl tu zůstat ani o minutu déle. To to spíš přežije s motáním hlavy než další den v nemocničním křídle.
Krb zapraskal a vystoupila z něj postava bývalého profesora obrany proti černé magii. "Ahoj Harry" usmál se a obejmul chlapce.
"Dobrý den profesore"
"Remusi"
"Co?"
"Říkej mi Remusi a tykej mi."
"Dobrá prof - Remusi."
"Máš všechno?"
"Myslím, že jo"
"Tak dobrá. Na Grimaudovo náměstí se dostaneme letaxem. Adresa je Grimaudovo náměstí 12. Kufry pošlu za tebou."
Harry zkoprněl uprostřed kroku. Siriusův dům. Vlkodlak si toho zřejmě všiml a popohnal ho ke krbu a strčil do ruky letaxový prášek. "Nemysli na minulost, ale na budoucnost. Vše špatné je k něčemu dobré." Zamumlal Lupin a strčil chlapce s jizvou do ohniště a ten přikývl.
"Grimaudovo náměstí 12" vykřikl zřetelně a vhodil pod sebe letaxový prášek. Obalili jej plameny. Po nekonečných padesáti dvou sekundách vyletěl z krbu v kuchyni na Hlavním štábu. Ani se nestihl vzpamatovat z "cestování" a již ho objímaly ruce.
"Ach Harry. Ani nevíš, jak jsme se o tebe báli." Mačkala chlapce Paní Weasleyová "Nemáš hlad. Dělám oběd. Běž si zatím vybalit a pak přijď dolů i s Ronem a Hermionou." Harry nestačil říct ani slovo a už měl v rukou kufr a stoupal po schodech nahoru do Ronova a jeho pokoje. V půlce schodů se zastavil a zaposlouchal se. Slyšel zvláštní šramot jakoby někdo škrábal do dřeva. Zaraženě se rozhlédl kolem sebe. Postavil kufry nad schody a pomalu postupoval za zvukem. Zastavil se přede dveřmi v prvním patře úplně na konci chodby. Jemně do nich strčil a dveře se otevřeli. Byla to malá čtvercová místnost s kamennými zdmi a špinavou podlahou. V rohu místnosti byla hozená šedivá deka a na ni seděl Krátura a pomocí jehlice na pletení vyrýval do podlahy obrázky různých postav. Harry se chystal začít křičet na skřítka, když se za jeho zády ozvalo jeho jméno. Ač nerad otočil se a vydal se za hlasem a nechal prozatím domácího skřítka jeho osudu.
"Harry" vykřikla poněkolikáté dívka s hustými hnědými vlasy a hnědýma očima. Skočila mu kolem krku a málem by ho udusila nebýt Rona, který se objevil ve dveřích na chodbu.
"Hermiono. Vždyť ho udusíš. Ahoj kamaráde" přivítal se s Harrym nejmladší Weasley
"Rone, Hermiono ani nevíte, jak rád vás vidím." Harry si došel pro kufr a Hedviku a šel za Ronem a Hermionou do pokoje.
"Tak vyprávěj, jak jsi se měl u Dursleyových? Co se ti stalo? Prý jsi byl v Bradavicích." zeptala se po chvíli ticha Hermiona
"To je nadlouho. Nejdříve mi povězte, co je nového v kouzelnickém světě."
Ron se zamračil "Vůbec nic nevíme! Všechno před námi tají. S Fredem a Georgem jsme odposlouchávali porady, ale nic jsme se nedozvěděli. Mamka na nás přišla ještě před tím než začali mluvit o něčem důležitém."
"Zítra je porada. Třeba se něco dozvíme." Doplnila Hermiona "Ty-víš-kdo se moc neukazuje. Sem tam jsou útoky na nějakou vesnici. Nic závažného. Řekla bych, že něco chystá. A co ty? Vyprávěj"
Dveře do pokoje se náhle otevřeli. "Máte jít jíst" vykřikla ryšavá dívka ve dveřích a ihned zas odběhla.
"To… To byla Ginny?" divil se Harry. Vypadala jinak než si ji pamatoval. Viděl ji sice jen na okamžik, ale vypadala prostě jinak. Nevěděl jak, ale vypadala.
"Jo. Je poslední dobou jak velká voda. Připluje a zase odpluje. Člověk si nestačí všimnout, kdy zmizí" usmál se Ron "Jdeme jíst už mám hlad. Dopovíš nám to po jídle"
Harry s Hermionou se zasmáli.
Paní Weasleyová připravila na stůl oběd. Ginny, již seděla za stolem a o něčem se živě bavila s Tonksovou. Pohlédla ke dveřím a usmála se na nově příchozí.
"Harry, Hermiono no tak posaďte se." Pobízela Moly. Černovlasí chlapec si sedl naproti ryšavé dívce. Vypadala jinak. Víc… vyspěle.
"Um… Harry děje se něco? Proč na mě tak koukáš?" zasmála se šibalsky Ginny
Harry odvrátil pohled "Já jen tak. Dlouho jsem tě neviděl. Tonksová, jak se máš?"
Nymfadora se lekla a vylila skleničku, co ležela metr od její levé ruky. Chtěla ji sebrat, jenže noha židle ji podklouzla a ona sletěla na zem. Paní Weasleyová se sehla a pomohla ji postavit se "Děvče nešťastný. Ty se jednou zabiješ." Zalknula se a pokračovala v přípravě večeře. Netrvalo dlouho a všichni přítomní se najedli a nyní seděli u stolu. Vesele si povídali o famfrpálu, škole a N.K.Ú. Jen Harry se nezapojoval. Neměl náladu si povídat v domě, co patřil Siriusovi.
"Omluvte mě." Zamumlal a neslyšně vyšel po schodech. Hlava se mu neustále. V pokoji si vyndal Knihu mrtvých a začetl se. Zaujmul jej článek na téma Zvěromágství.
Zvěromágství
Zvěromágství je fyzická přeměna bytosti - člověka ve zvíře. Ne každý má dostatek magického potenciálu. Podle všech tvrzení se člověk může měnit ve zvíře jemu podobné. Zatím se nevyskytl víc než jeden kouzelník za tisíciletí, co je natolik mocný, že se přemění v kouzelné zvíře. První kouzelníci ovládající toto prastaré umění přeměny se nazývali mágové. Ti se často zamilovali do kouzelnice či mudly a jejich vlastnosti pro přeměnu zvířete se přenesli na další generaci. Dnes má každý v sobě krev mága a proto jsou někteří kouzelníci schopni přeměny. Mágové bohužel vymřeli (viz. str. 552). Existují i vyšší stupně zvěromágství známé pod názvem animágství, což znamená přeměnu ve více tvorů najednou. Poslední známí kouzelník, který se této schopnosti naučil se jmenoval Alfred Newton a byl to největší čaroděj posledních pětseti let.
Dále byl návod, jak se stát zvěromágem.
"Co to čteš?" ozval se z rohu místnosti dívčí hlas. Harry se pokusil knihu schoval. Pozdě. Postava Ginny Weasleyové vyšla ze stínu. "Harry"
Chlapec mohutně vzdych. "Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu. Doufám, že to pochopí, když to řeknu jednomu člověku"
"Knihu" zašeptal
"A jakou?" zvědavě se zrzce zablýsklo v očích
"Knihu mrtvých" pošeptal, jak nejtišeji mohl
"Ty… TY jsi…" zalapala po dechu Ginny
Harry se zamračil "Co jsem?"
"Vyvolený."
"Jak to myslíš? To nechápu." Nervózně se poškrábal na hlavě.
"No, podle jedné legendy se objeví chlapec s velkou mocí a bude mít dary od největších kouzelníků minulosti. Samotných zakladatelů. Myslím, že to je meč, Kniha mrtvých…"
"A prsten" doplnil Potter
"Takže jsi to ty?" ptala se Ginny "Kdysi jsem tuhle legendu milovala"
Přikývl "Asi jo. Ginny slib mi, že to nikomu nepovíš. Prosím." Podíval se ji do oříškově hnědých očí.
"Neřeknu" Řekla naprosto vážně a Harry se musel začít smát. Takhle vážnou ji ještě nezažil. "Co jsi to tam četl, tak zajímavého?"
"Zvěromágství. Chtěl bych se ho naučit, ale je to docela složité." Odpověděl
Ryšavá dívka se podívala do otevřené knihy v Harryho rukou. "Mohla bych se to naučit taky? Prosím. Moc prosím." Nasadila psí oči
Vyvolený chvilku váhal "Dobře, alespoň na to nebudu sám. Ronovi a Hermioně nic neříkej prosím. Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu."
Ginny se zatvářila překvapeně "Komu jsi to slíbil?"
"Obrazům zakladatelů a Merlina. Binns nám kecal, když tvrdil, že není žádný dochovaný obraz." Zasmál se chlapec s jizvou na čele. "Už jsem unavený. Půjdu spát."
"Dobrou" Ginny se k Harrymu lehce naklonila a dala mu pusu na tvář a utekla.
"Dobrou" zašeptal do prázdné místnosti a sáhl si na tvář, kde cítil JEJÍ rty. Jako ve snu si vlezl do postele a zaspal pokojným spánkem.
Dny na Grimaudově náměstí ubíhali až neúprosně rychle. Schůze řádu se přesunuli do Doupěte, takže neměli možnost se něco dozvědět. Celé dny uklízeli místnosti od prachu a starého harampádí. Ron s Hermionou se kolem sebe podezřele motali. Okolí si vůbec nevšímali a oči měli jen pro toho druhého. Ginny a Harry na tom byli podobně, jen se to snažili, co nejvíce zamaskovat. Harry si uvědomil osudovou pravdu o Ginny. Miluje ji. Nevěděl jestli i ona miluje jeho a neodvážil se jí zeptat. Každý večer spolu trávili hodiny v knihovně rodiny Blacků a Harry předčítal z knihy od zakladatelů. Ginny z ní nemohla číst. Štvalo ji to, nakonec se smířila s tím předčítáním od Harryho. Začali i s učením zvěromágství. Podle knihy je nejlepší připravit lektvar podle, kterého se zjistí v jakého tvora se bude měnit. Zjeví se mu ve snu. Zkoušeli ho připravit alespoň pětkrát. Vždy je někdo vyrušil a museli přestat. Koncem července se konala oslava Harryho šestnáctých narozenin. Byla tam hromada lidí. Lupin, Brumbál, všichni učitelé z Bradavic včetně Snapeho sedícího v rohu místnosti s naštvaným pohledem. Dostal převážně knihy o bystrozorství, obraně proti černé magii apod.
Dnes to byl třicátý den od příjezdu Harryho na "hlavní" štáb. Byla jedna hodina ráno a ve sklepení staly dvě postavy nad kotlíkem a vařili lektvar. Ginny přemluvila Harryho vytvořil ten lektvar v noci, kdy je nikdo neuvidí a nevyruší od práce.
"Už by to mělo být" prohlásil ve dvě hodiny ráno černovlasí chlape. "Barva i hustota je dobrá"
"Zkusíme ho vypít hned?" Optala se roztřeseným hlasem dívka po jeho boku.
"Radši až večer. Půjdeme spát o něco dříve než normálně." Usmál se "Řekni jí to. Řekni, že ji miluješ. Máš ideální možnost." Našeptával hlas v jeho hlavě. "Víš já…" Nevěděl, co má říct.
"Co je Harry? Je ti něco." Starostlivě si ho přeměřila Ginny
"Ne nic mi není. Chtěl bych ti něco říct. Víš už dlouho se ti to snažím říct, ale nakonec si to rozmyslím… Ginny já tě miluju." Harry zrudl až za ušima. Dívka se na něj chvilku dívala a pak mu skočila kolem krku a políbila ho.
"Já tebe taky."
"Nechtěla by jsi se mnou chodit?"
"Moc ráda"
Harry se lehce naklonil k Ginny a lehce ji políbil. "Půjdeme spát. Zítra tedy vlastně už dnes večer nás čeká zajímavý spánek." Ještě nalili lektvar do dvou lahviček, uklidili a šli spát, alespoň tu chvilku noci, co jim zbyla.
Celý den se neuvěřitelně táhl. Ráno uklízeli v salonku vedle kuchyně a odpoledne utírali prach v celém domě. Konečně hodiny odbily osm hodin. Harry poprosil Hermionu jestli by dneska nemohl spát s Ginny v pokoji. K jeho ohromení souhlasila a bez váhání si ustlala u Rona v pokoji.
Konečně leželi v posteli s lahvičkou jasně modrého lektvaru v rukách. Ginny se váhavě podívala na Harryho. "Jsi si jistý, že jsme ten lektvar udělali správně?"
"Snad jo. Tak směle do toho" Vyvolený otevřel lahvičku a naráz vypil lektvar. Přepadla ho únava, ale než usnul všiml si Ginny, která zrovna pila modrou tekutinu.
Objevil se na mýtině s jezerem a hustým lesem okolo. Necítil změnu. Pořád byl ve svém těle. Připadalo mu to jako normální sen jako každý jiný. Na jednou se z roští ozval šramot. Harry instinktivně šáhl po hůlce. Nikde ji nemohl najít. Jak by mohl, když si ji zlomil, že? Slyšel lámání větviček stromů. Za stromem se objevil zvláštní tvor. Kůň bílé barvy se stejně barevnými křídly.
"Pegas" Vydechl udiveně. Ve třetím ročníku o pegasech mluvil Hagrid. Jsou to magičtí tvorové s neznámými vlastnostmi. Moc se o nich neví. Jen, že představují čistotu srdce.
Potter se pomalými kroky přiblížil ke zvířeti a natáhl ruku. Pegas zařehtal a přistoupil k překvapenému chlapci. "Ty jsi nádherný" zašeptal a pohladil kouzelného tvora po hlavě. Svět se s ním zatočil a on se probudil v Ginnině pokoji. Podíval se na vedlejší postel. Dívka zrovna otevírala oči.
"Co jsi viděla?" vybafl otázku zelenooký chlapec
"Já jsem se objevila v lese. Všude kolem mě byli stromy. Pořád jsem to byla já. Pak se ke mně přiblížilo zvíře. Nevěděla jsem, co je zač. Až když přišlo blíž poznala jsem, že to je vlčice. Dívala se na mě a já na ni. Pak se všechno zatočilo a probudila jsem se." Vyprávěla se zasněným výrazem Ginny. "A co ty?" zeptala se.
Harry se usmál. "Zdálo se mi něco podobného, jen jsem se objevil na mýtině s vodopádem a přišel ke mně pegas. Pak jsem se probudil. Nevíš kolik je hodin?"
"Pegas?" Žasla mladá Weasleyová "Je šest ráno asi neusnu. Jdeš dolu do kuchyně?"
Harry přikývl a následoval dívku svého srdce do kuchyně.
"Co si dáš ke snídani? Toasty nebo palačinky." Otočila se Ginny.
"Toasty. Nechceš pomoct?" Přeptal se pro jistotu a usadil se na nejbližší židli.
"Ne to je dobrý." Zamumlala při práci. Za dvě minuty měli na stole toasty s čajem a spokojeně jedli. "Kdy se pokusíme přeměnit?"
"Hmm… Já nevím. O prázdninách se nesmí kouzlit. Navíc nemám hůlku." Prozradil a bolestně se usmál
Dívka se zatvářila překvapeně. "Jak to? Co se vlastně stalo o prázdninách? Pokud se nemýlím. Ronovi ani Hermioně jsi to po večeři neřekl."
"Ne neřekl, ale jakpak to můžeš vědět?" usmál se šibalsky mladý Potter.
"Nooo… Já jsem něco zaslechla." Sklopila pohled k zemi Ginny.
"Klidně ti to řeknu. Stejně to není tajemství. Napadli mě smrtijedi v Zobí ulici a já jsem si při tom zlomil hůlku a skončil v Bradavicích na ošetřovně. Tam jsem pak narazil na Knihu mrtvých. V jedné zapadlé chodbě." Shrnul do stručnosti.
"To je mi moc líto… Myslím té hůlky." Dodala ryšavá dívka a sklidila ze stolu…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | Web | 18. července 2007 v 16:16 | Reagovat

Nádhera!!! Doufám, že dneska přidáš i k povídce "Cesty času"..

2 Aileen Aileen | E-mail | Web | 18. července 2007 v 17:04 | Reagovat

Jo měla bych. Jen dopíšu konec a zkontroluju si to a hned ji přidám.

3 Giner Giner | 18. července 2007 v 20:58 | Reagovat

Skvělá kapitola, moc za ni díky.))

4 Vruon Vruon | 18. července 2007 v 21:39 | Reagovat

Pěkná povídka i kapitolka sem docela zvědavej co se z toho nakonec vyklube :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama