2. kapitola - Ošetřovatelka

11. července 2007 v 19:00 | Aileen |  Harry Potter a les Stínů
Tak jo, Jak jsem slíbila, tak přidávám kapitolu. Možná dneska přidám i k ostatním povídkám, co tu mám. Ještě uvidím, jak budu mít čas a hlavně náladu. A děkuju všem, co píšou komentáře a i těm, co jsou ochotni si takovouhle slátaninu přečíst...
PS: Omlouvám se za chyby, ale nechtělo se mi to opravovat.

2. kapitola - Ošetřovatelka
Všude kolem byla tma. Z dálky slyšel hlasy. "… Jak je na tom, Poppy" "Musel se hodně bouchnout do hlavy a díky tomu utržil otřes mozku. Měl by se probudit nejdříve zítra." "Dobrá, řeknu to Severusovi…" Dál už nic neslyšel, usnul neklidným spánkem.
Pomalu otevřel oči. Všude kolem něj bylo jen bílo "To jsem v nebi?" Ta myšlenka se mu zdála absorudní. Jak by on mohl být v nebi, když zapříčinil tolik utrpení a smrti. Zvedl hlavu, aby se koukl kolem sebe. "Au" zaskuhral. Celé tělo měl v jednom ohni a hlavu ho třeštěla. Přesto se přemohl a rozhlédl se kolem sebe. "Takže bílé prostěradlo, bílé stěny, nemocniční smrad a profesor Brumbál. Jeto jasný jsem v nebeský nemocnici." Zhodnotil situaci. Teprve po pronesení slov si uvědomil jejich význam. Otočil se směr profesor Brumbál "Hups" uklouzlo mu.
"A odkdy mají v nebi nemocnice" zeptal se s úsměvem ředitel a v očích si hrály veselé jiskřičky pobavení.
"No… Mě to zřejmě nějak nedošlo" vysoukal ze sebe Harry a posadil se pohodlněji na posteli. Byl v nemocničním křídle Bradavického hradu. Na mysl mu přišli události před několika hodinami.
"Zřejmě ne." Usmál se Brumbál "Jak se cítíš?"
"Hmm… Jde to. Jak jsem se odtamtud dostal? A co Remus a Tonksová? Proč jsem v Bradavicích? Jak dlouho jsem spal?" vyhrkl jedním dechem
"Tak já to vezmu popořadě. Jak jsi se sem dostal? Přenesl tě sem jeden člen řádu. Remus a Tonksová jsou v pořádku a v Bradavicích jsi proto, že jsi na tom byl opravdu špatně. Co se týče tvé poslední otázky. Spal jsi tři dny. Snad jsem na nic nezapomněl" řekl na oko zmoženě
"Tři dny?" zeptal se a odpovědí mu bylo pokývání hlavou "Pane profesore, jak se možná, že se dostali do Zobí ulice smrtijedi?"
"To nevím. Podle všeho to byla pouze náhoda."
Harry si znovu přehrál celou událost z dne útoku "Ne nemyslím si." Záporně zavrtěl hlavou a nevšímal si Brumbálova zamračeného pohledu "Smrtijedi nevypadali, že by je nějak překvapila moje přítomnost a dokonce mluvili o tom, jak si to Pán Zla naplánoval"
"O tom se Severus nezmínil. Budu si s ním muset promluvit." Podotkl ředitel
"Snape?! Na co by jste se ptal Snapeho, když tam vůbec nebyl." Podíval se překvapený Harry na Brumbála.
"Profesor, Harry. Je to profesor Snape" opravil ho "A k tvé otázce. Pokud budeš chtít znát odpověď zeptej se Severuse sám. Jistě ti rád odpoví." Usmál se ředitel
Ten určitě, ale předtím mě uškrtí a zabije tou nejhorší kletbou jakou zná. Pomyslel si hořce.
"A nemohl by jste mi to říct vy? Prosím" zkusil poslední přemlouvání Harry, načež ředitel jen záporně zakroutil hlavou.
"To už je hodin. Asi bych měl jít. Madam Pomfreyová by nabyla ráda, kdyby věděla o mém rozhovoru s pacientem" Profesor se zvedl a naposledy se na chlapce na posteli usmál a odešel.
"Ach jo zase sám. Měl jsem se Brumbála zeptat, kde je Ron a Hermiona. Budu to tu muset chvíli přežít" Zamyslel se a tupě zíral na strop.
O deset minut později…
"To je hrozná nuda." Zamumlal si pro sebe Harry a zvedl se z postele. Nenápadně prohledal skříně jestli náhodou nenajde nějaké normální oblečení. Po úmorném hledání přeci jenom něco našel. Černé kalhoty a modré triko překvapivě jeho velikosti. Rychlosti blesku se oblékl a šel se 'projít' a zahnat nudu. "Kolikátého dneska vlastně je? Vždyť to je jedno. Proč mi Brumbál nechce nic říct. Člověk se ho na něco zeptá a on se ani neobtěžuje odpovědět. Nu což stejně se to jednou dozvím." Byl zahloubán do svého myšlenkového pochodu a ani si nevšiml kam jeho kroky smiřovali. Tuhle chodbu vůbec neznal a pokud se nemýlil, tak ani na Pobertově plánku ji neviděl. Na konci chodby byl obraz s pěti postavami přes celou stěnu. Harry se rozhodl rozkout postavy na obraze a popřípadě se jich zeptat, kde to vlastně je. Když přistoupil k obrazu bylo mu ihned jasné, že není nějak zvlášť nový. Barvy začínaly blednout. Na plátně matně poznával Bradavice a pozemky s jezerem v pozadí. Na první pohled ho zaujali postavy pózující na obraze. Byli zde tři muži a dvě ženy. Muž uprostřed obrazu vypadal nejstarší a nejzkušenější. Měl uklidňující výraz ve tváři, stříbrný plnovous a vlasy, modré oči a hábit s motivací noční oblohy s hvězdami a v rukou třímal mohutnou hůl s na konci usazeným křišťálem. Napravo od něj stála žena středního věku v žlutých volných šatech s oranžovým lemováním a dlouhými zrzavými vlasy s černými pramínky, postavou připomínala známé herečky z mudlovských filmů, ale co Harryho zarazilo byli její smaragdově zelené oči a milí úsměv. Někoho mu připomínala jen si za Merlina nemohl vzpomenout koho. Vedle ženy úplně napravo stál muž v zeleném hábitu se stříbrnou kapací a lemy a veselou jiskrou v očích. Nenápadně si pohrával s hůlkou v rukou a po očku koukal šedýma očima na ženu po jeho pravici. Na levé straně obrazu se za ruce drželi muž se ženou a tvořili dokonalý zamilovaný pár. Žena měla na sobě nebesky modré šaty, které měli stejnou barvu jako oči, černé vlasy se jí poslušně kroutily kolem hlavy a vesele se umívala tajemným úsměvem. Zato muž vedle ní měl červený hábit se zlatými lemy, hnědé vlasy a poťouchlý zamilovaný výraz ve tváři a oříškově hnědé oči. U pasu se mu houpal meč.
Harry k nim váhavě přistoupil. Připadali mu hrozně známí, ale nevzpomínal si, že by někdy viděl. "Dobrý den" pozdravil a zvědavě si je prohlížel
Pět párů očí se na něj zvědavě podívalo. "Dobrý den. Kdopak jsi?" zeptal se muž uprostřed starou angličtinou.
Chlapec s jizvou na čele se o krok přiblížil k obrazu "Já? Spíše, kdo jste vy?"
"My?" zasmála se žena se zelenýma očima "A já si vždycky myslela, že budu alespoň kapku známá, když jsem tuhle školu založila."
"Vy… Vy jste zakladatelé Bradavic?" vykoktal Harry "Neměli jste být jen čtyři?"
"No, my jsme čtyři tohle je Merlin." Muž v červeném hábitu ukázal na muže uprostřed. "Už je to dlouho, co tu někdo byl." Postesknul si
"Asi bychom se ti měli představit." Usmála se modrooká žena "Já jsem Rowena z Havraspáru a tohle" ukázala na muže v červeném "je Godrik Nebelvír" poté upozornila na ženu vedle Merlina ve žlutých šatech "Helga z Mrzimoru a ten poslední je Salazar Zmijozel."Dokončila představování.
Harry zůstal stát a nebyl schopen jakéhokoliv pohybu nebo uvažování. Přímo před ním stojí zakladatelé Bradavic. Sice na obrazu, ale přeci a přitom Binns tvrdil, že se žádná jejich podobizna nedochovala. "Lhář jeden. Budu mu muset říct, jak moc se mýlil."
"Hm. Hm." Upoutal na sebe pozornost Salazar "Teď již víš, kdo jsme, docela mě zajímá, kdo jsi ty."
Chlapec, který přežil jako by se probudil z transu "Já. Já jsem Harry. Harry Potter"
"A do jaké koleje chodíš?" otázal se Godrik
"Do Nebelvíru." A na důkaz svých slov poukázal na školní uniformu
"Já to říkal." Vykřikl Godrik Nebelvír "Já to říkal, že bude z Nebelvíru. Já to říkal." Radoval se "Vidíš Salazare, vyhrál jsem."
"Hmm" zavrčel Zmijozel a nebezpečně se začal přibližovat k muži na druhém konci obrazu
"Ale no tak. Nechte toho. Chudák chlapec neví o čem tu vykládáte." Okřikla je Rowena
A měla pravdu. Harry na ně nechápavě koukal. "Co je, tak zajímavého, že chodím do Nebelvíru? Vždyť jsem mohl být i ve Zmijozelu. Začíná toho být na mě moc. Třeba se mi to jen zdá" přemýšlel a štípl se do ruky "Au, nezdá"
"Víš Harry" začal Merlin "Můžu ti říkat jménem?" Harry jen přikývl "My jsme věděli, že k našemu obrazu jednoho dne přijdeš. Proto jsem ho také vybudovali. Kdysi dávno byla vyřčena věštba: Za dob, kdy svět bude před velkou hrozbou černokněžníka posledních věků nejmocnějšího… Se narodí dítě s mocí neuvěřitelnou… Dítě bude mít zbraň nejmocnější, ale i tak jeho úkol bude skoro nemožný… Proto se pět nejmocnějších rozhodne pomoci mu a ochránit mír na zemi… Vybudují školu čarodějů, jež nebude mít obdoby… oni však rozhodnou se pomoci mu i jinak. Neboť v jednom roce života přijde chlapec o jednu z nejcennějších věcí. Rodinu… Oni vybudují místnost skrytou přede všemi, kdož nejsou hodni znát moc nejsilnější a pouze Vyvolené dítě ji dokáže jednoho dne nalézt… Záleží jen na něm, jak svou moc a lásku - zbraň nejmocnější - využije.
Tehdy ji slyšeli rytíři kulatého stolu a já také, jakožto rádce krále Artuše. Rozhodl jsem se vyhledat ony mocné čaroděje a dokážeš si představit, jaké bylo mé překvapení, když jsem je našel, jak staví školu a o věštbě zatím nic nevědí. V ten čas mi ihned došlo. Věštba se začíná plnit. Jakmile jsem věštbu přetlumočil čtyřem mladým kouzelníkům. Vypadali jako by jim uletěli včely. Po nějaké době se vzpamatovali a s mou menší pomocí dostavěli Bradavice i s onou 'tajnou' chodbou. Asi jsi zvědavý, co v ní je, že ano? No, povím ti to za chvíli.
Škola již nějakou dobu fungovala. Pak se jednou u snídaně roztrhla hádka, kde budeš studovat. Jestli Nebelvír, Zmijozel, Havraspár nebo Mrzimor. Salazar se pohádal s Nebelvírem a se rozhodl to zjistit a vydal se do Kamelotu najít věštkyni. Po roce se vrátil s odřeninami a prohlásil, že ji nenašel. Aby se ukončili hádky mezi těmi dvěmi. Uzavřeli sázku. Jestli budeš ve Zmijozelu bude muset Godrik Salazarovi říct, kdo se mu líbí víc. Jestli Rowena nebo Helga. Podle mě byla odpověď jasná, ovšem Salazar si toho nevšiml. Naopak kdyby vyhrál Godrik. Salazar by nám musel říct od čeho byl, tak poškrábaný a zničený. V té době nebylo zrovna normální, aby se jeden z nejmocnějších čarodějů vrátil z výletu do Kamelotu, který byl vzdálený ani ne 20 km po roce a ke všemu byl odřený." Dopověděl Merlin
Harry je chvíli pozoroval. "Další věštba, která mě určila jako vyvoleného" pomyslel si hořce. "Moment, ale vždyť nás učili, že Salazar Zmijozel zradil ostatní zakladatele, protože chtěl do své koleje jen ty čistokrevné. Pohádal se s nimi a odešel" zmateně se podíval po pětici lidí na obraze.
"To není pravda!" vykřikl dotčeně Salazar "Kdo si to vymyslel, ať ho můžu proklít!"
"Nevím" pokrčil rameny Harry
"Salazare uklidni se" snažil se o uklidňující tón Merlin "Teď k tobě Harry. Máš nějaké otázky? Ne? Tak ti můžeme říct, jak se dostaneš do místnosti. Kolik ti vlastně je?" napadlo ho z ničeho nic.
"Patnáct"
"Ach. No, nevadí. Čekal jsem, že ti bude víc, ale asi budeš mocný čaroděj. Tahle chodba se ti měla ukázat až budeš mít dostatek kouzelnické moci. No nic. Do místnosti se dostaneš, jednoduše. My ti otevřeme vchod za obrazem. Jo a ještě. Všechno, co tam nejdeš si vem. Je to tvoje" oznámil Merlin a odklopil část obrazu
"Mám tam vejít? - A proč ne?- No já nevím, třeba to je past. - Už začínáš být jako Moody. Všude vidíš zrádce a pasti. - Ty se divíš? Vždyť mě před třemi dny skoro chytili smrtijedi. - Prosím tě nekecej a vejdi! - Tak jo…" Harry se váhavě přiblížil ke vchodu a vstoupil do místnosti. Celá místnost byla asi o velikosti přístěnku pod schody akorát s vyšším stropem a kamennými zdmi jako vídá na chodbách. Uprostřed místnůstky stál podstavec a na něm leželi tři věci. Meč, kniha a prsten. Harry přistoupil k podstavci a vzal do ruky meč. Věděl, že ho někde už viděl a nyní si vzpomněl kde. V druhém ročníku ho držel v rukou. "Ne to není možný, vždyť musí být v ředitelově pracovně." Koukl se na prsten s fénixem a vyrytým písmem nějaký text, který nedokázal přečíst. Prsten si nasadil ruku a pocítil zvláštní poryv větru a moc. Celé jeho tělo se zvedlo deset centimetrů nad podlahu a Harryho obalilo stříbrné svět. Pomalu se snesl na zem. Neviděl žádnou změnu a nechal to být. Svůj zrak upřel na knihu s týmž znakem jako na prstenu. Přiblížil ruku s prstenem ke knize černé barvy a ta stříbrně zazářila a dál nevydávala nic jiného. Na knize byl napsán také zvláštní text, jenomže tenhle přečíst šel. Stálo tam: KNIHA MRTVÝCH. Nebyla nějak zvlášť velká ani těžká jak později zjistil. Připadala mu jako kterákoliv kniha z knihovny.
Vzal do ruky knihu a meč a vyšel z místnosti. Obraz se za ním zavřel a chlapec s jizvou na čele pohlédl na pětici nejmocnějších kouzelníků.
"Vidím ti na očích, že máš otázky. Jen se ptej." Pobídla ho Rowena
Harry neváhal a zeptal se "Jak je možné, že tam byl meč Godrik Nebelvíra, když má být u ředitele v pracovně?"
"Ten v ředitelně je pouze kopie a ke všemu ne moc podařená. Nemá ty samé vlastnosti jako pravý meč, který držíš v rukou" řekl Godrik
"A na co je ten prsten?" pokračoval v otázkách
"Ten slouží k otevření Komnaty nejvyšší potřeby, kam se tento obraz až odejdeš přesune. Pomocí prstenu se ti povede jako jedinému otevřít místnost s obrazem" Helga se usmála "Víš, kde to je?"
"Vím, a co znamená to písmo pod fénixem na prstenu?"
"To zjistíš až v pravý čas" chopil se slova Merlin "Myslím si, že je načase se vrátit. Za tvými přáteli jistě o tebe mají strach. V knize najdeš vše potřebné. Jo a neříkej zatím nikomu o našem rozhovoru."
"Mám poslední otázku." Zkusil ještě Harry
"No, jen se zeptej" mrkl na něj Salazar
"Co bylo to světlo, co mě obalilo?"
"Tvoje nové schopnosti. Nejsou nijak zvlášť mocné, ale měli by ti trochu pomoci. Jen na ně musíš přijít a naučit se je a nezapomeň, že bez znalostí svého nepřítele neporazíš. Kdo to vlastně je?" optal se zamyšleně Salazar.
"Lord Voldemort neboli Tom Marvolo Riedle." Harry přemýšlel jestli by jim měl říct i o Zmijozelově rodu, konec konců není to moc důležité.
"Dobrá. Nashledanou Harry" řekli sborově postavy na plátně a zamávali
"Nashledanou" zamumlal Harry a odešel. Naposledy se otočil, ale obraz zmizel.
Přemýšlel, kam by měl jít. Jestli na ošetřovnu nebo někam jinam. Rozhodl se. Půjde na ošetřovnu a pokusí se někam schovat své dary. Cestou nikoho nepotkal a ani se nedivil. Byli prázdniny.
Po deseti minutách dorazil na ošetřovnu. Nikdo tam nebyl, což přišlo Harrymu zvláštní, kde všichni jsou. Meč a knihu schoval pod postel. Ani si nestihl sednou a dveře ošetřovny se rozletěli a v nich stála rozzuřená ošetřovatel s profesorem Lupinem a Snapem.
"A jéje" blesklo mu hlavou
"Kde jste byl pane Pottere! Snažíme se vás najít, už skoro tři hodiny a vy nikde! Prohledali jsme s profesory celý hrad! CO JSTE SI MYSLEL, ŽE DĚLÁTE! MÁTE LEŽET V POSTELI A NE SE NĚKDE COURAT!" ošetřovatelka pomalu zvyšovala hlas až křičela a nebezpečně se přibližovala k Harrymu. Ten začal couvat. "Okamžitě si vlezete do postele a nevystrčíte z ní ani nohu. JE VÁM TO JASNÉ?!"
Harry byl bílí jako stěna. Nehodlal naštvat lékouzelnici ještě víc a rychlostí blesku vlezl do postele a přikryl se.
To už zasáhl i Lupin s pobaveným výrazem ve tváři. "Poppy myslím, že by to stačilo. Vyděsila jsi ho myslím dost na to, aby do konce školního roku nevylezl z postele."
Harry hodil po Lupinovi vděčný pohled. Madam Pomfreyová se beze slova otočila odešla k sobě do kabinetu a něco si cestou mumlala o nevděčnících.
Chlapec na posteli se podíval k Snapeovi stále stojícímu ve dveřích.
"Zeptej se ho. Zeptej se ho na to, co tam děla" našeptával mu hlásek.
Mistr lektvarů se ušklíbl a beze slova odešel pryč.
"Co tě to popadlo odejít z ošetřovny?" Vyzvídal Lupin a sedl si na židli vedle postele.
Harry se vyhnul jeho pohledu "Já se chtěl jen projít, byla tu hrozná nuda." Stěžoval si.
"A jak ti je?"
"Už líp."
"A jak je tobě?"
"Jak vidíš, tak dobře." smutně se usmál vlkodlak
Do místnosti vešla ošetřovatelka s podnosem s lektvary a vyhodila Lupina se slovy "Pacient potřebuje klid" hned na to se zle podívala na Harryho a podala mu lektvary. Ten je bez váhání vypil, aby znovu nezačal křičet. Madam Pomfreyová okamžitě odešla a nechala Harryho samotného v místnosti.
Neváhal ani minutu a vytáhl Knihu mrtvých. Otevřel ji na první straně.
Milí Vyvolený,
právě jsi otevřel knihu napsanou samotnými zakladateli Bradavic a Merlinem. Kniha je určena, aby ti pomohla pochopit magii a její kouzla. Kniha mrtvých je začarována tak, abys v ní našel vše, co by se ti mohlo hodit. Nesmíš však zapomenout, že většina kouzel vyžaduje velkou kouzelnickou moc a potenciál a ne každý kouzelník je dokáže použít.
Přeji ti hodně štěstí v tvé nadcházejícím úkolu.
Kniha mrtvých
Postupně prolistoval celou knihu. Bylo v ní kolem tisíce stran textu a obrázků nebezpečných tvorů. Našel v i kouzla z černé a bílé magie, andělskou magii, zvěromágství i stručné dějiny zakladatelů a Merlina.
Usnul pozdě večer po dlouhé době poklidným spánkem…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 III III | 12. července 2007 v 12:38 | Reagovat

Chudák Harry,vždyď z musel ohluchnout! Skvělá kapitola!!!

2 Tirael Tirael | Web | 12. července 2007 v 16:30 | Reagovat

no pěkný, honem další kapitolku

3 Anie Anie | 15. července 2007 v 15:21 | Reagovat

Zajímavé. Kdy bude pokráčko?

4 Verča Verča | E-mail | Web | 17. července 2007 v 18:04 | Reagovat

Moooooooc se mi tahle povídka líbí a mám dotaz... Kdy bude další kapitolka???

5 imnetet imnetet | Web | 17. července 2007 v 20:44 | Reagovat

dnes som objavila..moc moc pekné..a kedy bude dalšia kapča?

6 pekné pekné | 12. prosince 2007 v 16:38 | Reagovat

já ho ůplně vidim přikrytýho peřinou a jak mu sou vidět jen oči HAHA :)

7 drsnák drsnák | 15. června 2008 v 17:42 | Reagovat

drasták

8 lillyleanlesia lillyleanlesia | 3. dubna 2017 v 18:12 | Reagovat

Milý vyvolený ne milí. Nechci se v tom rejpat, jen chci pomoct, jinak úžasná povídka! Moc se mi líbí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama